ukázka z knihy - část rozhovoru Večer u Buka

K setkání došlo v pondělí večer. O několik týdnů dříve na druhé
stranû Atlantiku jsem četl lístek, který jsem dostal od Buka se
stručnou zprávou psanou na stroji: Interview o. k. Dotkněte se podsvětí.
Lístek byl doplněn malou legrační kresbou, jak bylo Bukovým
zvykem. V neděli večer jsem volal z hotelu – postmoderního
Westin Bonaventure, který tak dobře popisuje Jean Baudrillard
v knize America –, abych se ujistil, že naše setkání příštího dne ve
2 hodin odpoledne stále platí. Telefon zvedla Linda, jeho manželka.
Hank se domníval, že pro mě bude lepší, když přijdu v 8 hodin
večer. Dobře. Nazítří večer jsem stál před hotelem, již se setmělo
– bylo to v únoru – a řidič volné limuzíny mi nabídl
vozidlo, které bylo dlouhé jako tři cadillaky a plně vybavené – barem
a televizí – za cenu normálního taxi. Takže jsem do San Pedra,
do domu skrytého v zeleni, kde Charles Bukowski a Linda
bydleli již několik let, přijel stylově. Ke vstupním dveřím vedla
cestička lemovaná keři růže pantagruela s hrozivými trny. Zaklepal
jsem.
Jakou dobu jsme strávili v obývacím pokoji ve světle svíček?
Buk a já na pohovce; Linda, mladá, štíhlá a krásná, seděla na podlaze;
na stolku před námi stála láhev červeného vína a velké skleničky.
Byly to tři, čtyři hodiny? Kolem nás bylo ticho, jen občas se
ozvala kočka. Venku šuměly vzrostlé stromy. Ten večer byl nezapomenutelný.

JEAN-FRANCOIS DUVAL: Na stole svítí jenom malá svíčka… Dáváte
přednost tmě?
LINDA LEE BUKOWSKI: Nelíbí se vám to?
DUVAL: Nevadí mi to.
LINDA: Víte, Hank má obvykle radši zhasnuto nebo jen málo
světla…
CHARLES BUKOWSKI: To jen když piju.
DUVAL: Včera do telefonu jste fiíkal, abych přišel až v osm hodin
místo ve dvě, jak bylo domluveno. Má to nějaký důvod?
BUKOWSKI: Jasně. Přes den vůbec nefunguju. Jen se potloukám
jako mrtvola. Tak jsem to měl už jako dítě, dokud slunce nezapadlo,
byl jsem mrzutý, neuvolnil jsem se. Matka pokaždé říkala:
co je s tebou? Nic se neděje, dokud se nesetmí, a potom začnu
něco dělat… Tak kamarádím s nocí. Noc je pro mě živější, romantičtější, skutečnější den. Ve dne je ze mě mátoha. Proto je lepší přijít večer. Kdybyste tady byl ve dne, jen bych seděl a říkal:jo… jasně… Možná to tak bude i teď… (smích)
DUVAL: A noci trávíte s vínem? Dáváte mu teď přednost před pivem?
BUKOWSKI: Krev bohů. Člověk ho může vypít hodně a zůstat relativně
při smyslech. Dřív jsem pil strašně moc piva. Ale víno je
lepší kvůli práci. Můžu psát tři nebo čtyři hodiny… Když někdo
pije whisky, je s tím problém… Takže nechci, aby kolem mě někdo
pil whisky. Protože pak si myslím, že jsem tvrďák. A musím
to dokázat.
DUVAL: (smích) Stále to musíte dokazovat?
BUKOWSKI: (hurónský smích) Jen když je to nutný. Ale tak to bylo
vždycky.
DUVAL: (smích, trochu rozpačitý) Ha! Ale co myslíte tím „jen když
je to nutný“?
BUKOWSKI: Když mám pocit, že je to nutný. Nemusí to být… Ale
je to potřeba. Ale, chlape, neberte nás tak vážně. Lindu a mě.
DUVAL: Je život boj, od začátku do konce?
BUKOWSKI: Vypadá to tak. Ale myslím si, že tajemství je v tempu.
Chvíli bojovat, chvíli odpočívat. Znova bojovat, odpočívat. Tempo
je ta záhada. To znamená zastavit se, začít, jet do určitý míry.
Najít rytmus v tom, co člověk dělá.
DUVAL: Ale opravdu musíme bojovat?
BUKOWSKI: Tak nám to říkají. Taky tvrdí, že potřebujeme trpět.
Kdo jsou ty lidi, co tohle říkají? Já chci jen štěstí. Bral bych ho
čtyřiadvacet hodin denně, kdybych ho dostal. Ale zdá se, že ho
mít nemůžu. Nějaký další otázky? Hotovo?
DUVAL: (smích) Rozhodně ne, to je teprve začátek!… Takže teď
jste šťastný?
BUKOWSKI: Asi tak jako vy. Někdy jsem šťastnej, jindy hodně
smutnej. A většinou jsem někde uprostřed – trochu šťastnejj, trochu
nešťastnej, trochu spokojenej… Obecně jsem spokojenej.
DUVAL: Kdo si se mnou dnes povídá? Henry Chinaski nebo Charles
Bukowski?
BUKOWSKI: No, těch pár lidí, co znám, mi říká Hank. Moje první
jméno je Henry, jak víte. Hank znamená Henry. A kdyÏ jsem začal
psát, řekl jsem si, že to nemůžu být Henry Bukowski, protože
by to nikdo nevydal. Protože Henry a Bukowski bylo moc podobný.

Víte, obě slova mají podobnou melodii: Henry, Bukowski…
Nahoru a dolu. Když tam dáte Charles Bukowski, je to rovná linka.
Zní to jako spisovatel. A taky táta mi vždycky říkal Henry. Tak
mě napadlo, že se Henryho na chvíli zbavím. Linda to všechno už
slyšela…
LINDA: Ano, ha, ha.
BUKOWSKI: TakÏe ve skutečnosti jsem Hank, ale píšu jako Charles
Bukowski. Příjmení je stejný: Bukowski.
DUVAL: V některých z vašich povídek jste také Chinaski.
BUKOWSKI: Ano, Chinaski, a v několika málo případech Bukowski.
DUVAL: A kdo je kdo?
BUKOWSKI: Většinou jsem Chinaski (smích). Jsem Hank Chinaski.
Je daleko zajímavější, víte. Obecně dělá věci zajímavější nebo
bolestivější. A já píšu jen o zajímavejch věcech – aspoň myslím, že
jsou zajímavý.
DUVAL: Myslíte, že patří mezi fiktivní postavy, nebo je to vaše
druhé já?
BUKOWSKI: Ne. On je já. Jedna osoba.
DUVAL: (vytahuje jednu z Hankových knih) Podívejte, mám tady
s sebou jednu vaši knihu. Francouzský vydavatel pod název napsal
„román“… Ale tak to není!
BUKOWSKI: Co je to za kníÏku?
DUVAL: Francouzský titul zní Souvenirs d’un pas grand-chose. Je to
knížka, ve které Chinaski vypráví o svém dětství. Váš skutečný příběh.
LINDA: Když byl ještě kluk? Aha, ·Šunkový nářez…
BUKOWSKI: ·Šunkový nářez. Víte, šunka na žitným chlebu je americký
sendvič. Takže to nemohli použít ve francouzštině, nikdo by
to nechápal.
LINDA: (jde ke knihovnû a vrací se) Vidíte, tohle je americká verze.
DUVAL: Hm, jistě, ano.
BUKOWSKI: Tak vy jste chtěl říct, že to nevypadá jako román?
DUVAL: Chtěl jsem vědět, jestli všechno v ní je naprostá pravda,
nebo jestli jde částečně o fikci.
BUKOWSKI: No, z 94 procent je to pravda. Zbytek je jen uhlazování.
Je to skutečně pravda kromě částí, který jsem vynechal, protože
tam nemohly přijít… řekněme, že je to stoprocentní pravda,
jo? Nějakou dobu jsem to nečetl, tak je pro mě těžký si vzpomenout,
co jsem napsal. Píšu zatraceně hodně. Když se mě lidi na
něco ptají, musím přemýšlet… Píšu moc.
DUVAL: Psal jste dnes?
BUKOWSKI: Ne, byl jsem na dráze. Na dostizích. Pravděpodobně
budu psát v noci. Ale víte, jste tady, takže…
DUVAL: Omlouvám se.
BUKOWSKI: (smích) Zkazil jste mi noc.
DUVAL: Ale psal jste včera v noci?
BUKOWSKI: Ne. Jen tu noc předtím.
DUVAL: A na čem teď pracujete?
BUKOWSKI: Dšlám jen básničky. Jsem na básnický vlně a doufám,
že to brzo skončí a já se dostanu k povídkám. Ale právě teď jenom
poezie. Prostě se pořád dere ven, poezie. Nevím proč a nezjišťuju
to, jdu s tím. Takže nikdy nic neplánuju. To, co musí ven, jde ven.
Tak… právě teď je to poezie. Snad proto, že moje další knížka
bude celá básnická, a já mu to teď dávám – svému vydavateli –,
takže jsme se rozhodli dobře, doufám.
DUVAL: Myslím, že v USA jste známější jako básník, zatímco
v Evropě o vaší poezii moc nevíme. Čteme hlavně vaše povídky
a romány.
BUKOWSKI: Jo, nejspíš máte pravdu. Nevím proč. Ale tady ve
Spojených státech se zdá, že básníci jsou romantický duše. Předpokládá
se, že člověk jako básník je výjimečnej, má víc duše nebo
čeho… S tím nesouhlasím. Ale mají tendenci, tady v Americe,
prohlásit člověka za básníka, kdy jen můžou, protože v jejich
očích je romantičtější, když je básník, než když je romanopisec.
Kdo je zatraceně romanopisec? Zabere mu dva nebo tři roky, než
něco napíše! Básník je pořád v ohni! Sakra, cvaká na stroji každou
noc. Takže jestli mě znají jako básníka, pravděpodobně to má
něco společného s romantičtější stránkou pohlížení na lidi. To je
všechno, co vím… Už končíme?
DUVAL: (smích) Ne!
BUKOWSKI: Ne?