BEZ NÁZVU
Žádný název, jen dveře. Do baru vedla natolik
matoucí cesta, že když jsem ho hledal
poprvé, povedlo se mi to pouze řádkou neopakovatelných
náhod. Nepřeháním – domů
jsem se vracel pozpátku. Věděl jsem (nebo
jsem se přinejmenším domníval, že to vím),
že až se zhroutím do postele, možná následujícího
dne naleznu cestu zpátky… stačí prostě
klopýtat vpřed.
Představte si starého muže, který couvá
středním věkem, vrávorá mládím, propadá se
zpět do dětství a znovu se scvrkává, až je
z něj nemluvně, vklouzává do matčiny dělohy
a přechází v první polibek, z nějž se
stává záře v očích jeho otce, když poprvé uviděl
jeho matku. Přesně tak jsem ten bar druhého
dne našel.
Uvnitř se o pult opírali bezvadně oblečení
cizinci s uvázanými motýlky a usrkávali jednosladovou
skotskou. Mezi nimi stála klec,
v níž si dva muži zasazovali drtivé údery.
Odehrávaly se tam nesmyslné bitvy, které
dávaly perfektní smysl. Neboli Rúmího
slovy: „Nepřijdeš-li, nebude na nich záležet.
Přijdeš-li, nebude na nich záležet.“
Osamělí si vyměňují lůžka a sní jeden
o druhém.
Na tom podniku mi nejvíc učarovala skutečnost,
že jsem neměl nejmenší tušení, kde
kurva jsem, kdo kurva jsem, jak jsem, kdy
jsem, proč jsem… takové vyhnanství mi paradoxně
padlo jako ulité. Vyhnán, jistě – ale
vyhnán doma.
Pozoroval jsem ty dva, jak do sebe buší,
a bojoval jsem jejich prostřednictvím se
svými vlastními démony. Gladiátorův zvedák
sekl posměváčka, který mě na školním hřišti
jako vůbec první šikanoval. Kopanec do rozkroku
poslal k zemi mého ohavného ředitele
ze střední. Oslnivý loket do břicha knokautoval
sadistického policejního důstojníka,
který se mi snažil chladnými ocelovými
pouty zastavit krevní oběh.
Rvačka skončila a bitvou posilněný dav obrátil
pozornost k pití. Zdi se motaly. A když
jsem se vypotácel ven a opět se pozpátku
vydal domů, věděl jsem, že ten lokál musím
znovu najít – aspoň ještě jednou nebo dvakrát.

přeložila Radka Knotková