Eva Olmerová české poezie

Básničky si začala psát jako chovanka dětského domova. Tam se ocitla v deseti letech, protože se o ní matka nestarala a otec byl ruský osvoboditel, který si v květnu 1945 prostě v Praze "zarelaxoval", stejně, jako mnoho jeho spolubojovníků.

„Pořád jsem psala o čemkoliv, co mě napadlo, proletělo hlavou. V děcáku to taky představovalo vysvobození z reality, útěk před tím hnusným světem. Když mně v patnácti řekli, že je to poezie a prý dobrá, hrozně mě to překvapilo.“

Tím, kdo podporoval vydání jejich prvních básní byl František Hrubín, který v jejich rukopisech poznal energii syrového, životem otřískaného talentu a zároveň citlivé tykadlo, které ohmatávalo terén vlastní poetickou řečí.

Tykadlo se v polovině 60.let motalo Prahou a živilo se po beatnicku, tedy všelijak.. Díky poezii se ale o ní dozvěděl umělecký šéf poetické vinárny Viola Jiří Ostermann, a tak se z vinárny stal její základní tábor. Jazz Luďka Holana a Evy Olmerové, prostředí souznějících duší.

A pak střih - rok 1968. Nápisy "Běž domů Ivane" na ruské tanky nějak nefungoval, takže mnoho lidí naopak z domova odešlo. Čerepková, tato dcera ruského osvoboditele, také. Ve francouzské emigraci to pro českou básnířku ale nebyla nikdy žádná Viola. Příležitostné práce, rozpad manželství, batikování triček....a literatura? Básničky občas otisklé v exilových časopisech a pomocné práce v domácnostech literátů (Jan Čep, Jiří Kolář....)

Do Prahy se podívala až v roce 1995. V Paříži zemřela loni v srpnu, domů se definitivně vrátila letos v dubnu. Její ostatky byly pochovány na břevnovském hřbitově.