Tohle mi o Revolver Revue řekl Jáchym Topol, když jsme chystali knihu - rozhovor s názvem Nemůžu se zastavit:

Časopis Revolver Revue mezi samizdaty osmdesátých let dost vyčuhoval. Byl jsi u jeho vzniku. Jak a proč začal vycházet?

Prvopočátky se dají vystopovat už u časopisu Violit. Deset kopií každého čísla obíhalo za našich gymnaziálních časů mezi okruhem našich známých. Bavilo nás dávat něco takového dohromady, ale nechtěli jsme být tribunou ničeho a asi ani ne regulérním časopisem. Stačilo nám vidět někde vytištěný svý věci. Ani jeden z nás si nedokázal představit, že by někdy viděl v knihkupectví prodávat svojí knížku. Neměli jsme tu naději jako autoři ze šedesátých let, kterým se poštěstilo něco vydat a měli zkušenost z veřejného vystupování. My vlastně házeli všechny svoje výtvory do neznáma, do černý díry. Bylo jasný, že oficiální publikování nepřichází v úvahu. Nejenže jsme s ničím takovým nepočítali, ale ani nás to nezajímalo. Viděli jsme všude kolem sebe, kolik skvělých lidí něco nemůže. Oficiální, tedy komunisty milostivě trpěné, to nebyl náš prostor. V roce 1985 se najednou vynořil ze Zlína, tehdejšího Gottwaldova, Ivan Lamper. Klíčová postava nejen pro Revolver Revue, ale pro celkovou kvalitu samizdatu vůbec. Dělal v té době edici Mozková mrtvice. Hodně spolupracoval s Petrem Uhlem,  který mimo jiné redigoval samizdat Informace o Chartě 77. Ivan chtěl tehdy po bráchovi nějaký texty, co zpíval s Vojákama, a tak jsme se seznámili. Začít dělat časopis byla jeho iniciativa. Já jsem si připadal spíš jako styčný důstojník. Pro mě bylo celkem jednoduchý oběhat Prahu a získat překlady od Kořána, dojít za Václavem Havlem a dostat jeho text Šest poznámek o kultuře nebo někde sehnat peníze na barvy do cyklostylu. S Ivanem jsme vymýšleli, co bude uvnitř. Neměli jsme spolu skoro žádný neshody. Zpětně ale jasně vidím, že motorem byl Ivan. Časopis se nejdřív jmenoval Jednou nohou. Dobře to vystihovalo naší pozici. Pro intelektuály jsme byli špinaví androši, pro androše zase zasraný intelektuálové. To nám vyhovovalo. Jednou nohou tam i tady. Samozřejmě v názvu byl i podtón toho, být jednou nohou v kriminále. Chtěli jsme, aby byl časopis na úrovni i výtvarně. O to se od začátku staral Viktor Karlík. Postupně jsme nabalovali další a další lidi a získávali tak přístup k většímu množství překladů, článků, k dalším zdrojům peněz a konspiračních bytů. Najednou se všechno neuvěřitelně rozjelo. Chtěli jsme dohnat Poláky. Jejich model nezávislého tisku, to byl náš vzor.

Po několika číslech Jednou nohou jste časopis přejmenovali na Revolver Revue. Proč?

Jednou jsme byli s Lamperem strašně naštvaný. Lidi z Vokna byli pořád v base. Přehnala se kolem nás zase jedna z vln perzekucí, zavírání. Ivan zuřil. Jeho zuřivosti byly vůbec pověstný. Není divu, že mu v mozku, rozpáleným do běla, naskočil Goebblesův výrok: "Jak slyším slovo kultura, tak sahám po revolveru." "V tom případě jsme my Revolver Revue," zakončil Ivan a mně to připadalo výborný. Trefný výraz pro naše bojovný zoufalství. Navíc je jasná ta asociace s revolverovou žurnalistikou a s revolving doors, otáčejícími se dveřmi, časopisy předávanými z ruky do ruky.