Zombie horor pro filozofy

Bezejmenná žena, ani živá, ani mrtvá, bloudí podivnou krajinou – možná je ve světě, kde došlo k něčemu hroznému, možná se jen ocitla mimo čas. Tělo se jí postupně rozpadá, a s ním i paměť. Co z nás zbude, když se očistíme na holé vědomí? A budeme ještě schopni milovat?

Kniha vezme čtenáře na uhrančivé hororové putování, v němž zdrojem hrůzy nejsou příšery nebo vidiny konce světa, ale ztráta vlastní identity.

„Porota ceny Ursuly K. Le Guinové označila Marckenové prózu za ‚tichou, ale výbušnou‘. A přesně taková je: překvapivá, svižná, místy něžná, místy drastická. Její nemrtvá hrdinka na samém začátku přijde o ruku a pak bloumá rozbitým světem ve společnosti mrtvé vrány, která pořád něco komentuje. Ocitneme se trochu v Last of Us, trochu u Edgara Allana Poea. A zjistíme, že zombíky z nás může udělat i ‚obyčejný‘ žal. Že jimi možná dokonce už jsme!“ říká redaktorka zahraniční beletrie Nina Hřídelová

Ukázka:

Dneska jsem ztratila levou ruku. Jakoby nic mi odpadla od ramene. Janice 2 ji sebrala a přinesla zpátky do hotelu. Čekala bych, že to s mojí rovnováhou zamává víc. Je to jako nový účes. Vzduch kolem zbytku proudí jinak. Potom jsem si taky přišla nově, jako že mě ubylo – jako bych se oprostila, znemrtvěla, radši bych se neviděla. Není zvláštní, že jsem za život nepotkala jedinou Janice, a teď znám tři?

Celý den jsem v posteli. Když si lehnu na pravý bok, udržím tu ruku na místě, jako by byla pořád mojí součástí. Nebo můžu předstírat, že je tvoje a že jsi v posteli se mnou. Vzpomínám, jak jsme vyrážely do dun a balily se spolu do deky. Probouzely jsme se s pískem ve vlasech a v koutcích očí. Do zvuku oceánu velkého jako nebe. Stýská se mi po spánku. Po tobě. 
Mitchem tvrdí, že utíkám před skutečností. Prý mám depku, poněvadž se místo údivu rochním v pocitu ztráty. „Musíš svůj nový život přivítat s otevřenou náručí,“ povídá mi. Snažím se představit si, jak otvírám náruč jen s jednou rukou. 

Když jsem byla naživu, představovala jsem si konec světa jako svého druhu spásu. Nebo snad očistu. Nápravu skrz popravu. Úplně jsem viděla ta prázdná města, divokou přírodu. To bývala budoucnost. Tohle je teď. Konec světa vypadá navlas stejně, jako si ho pamatuješ. Nepředstavuj si žádnou apokalypsu. Nic se nezmění.

Mitchem tvrdí, že člověk v depresi se musí věnovat drobným, každodenním úkonům. I kdybych prý za den neměla udělat nic jiného, minimálně bych si měla ustlat postel. Dneska ráno mi nakráčel do pokoje a roztáhl závěsy. Stoupl si nade mě a jeho hlava tvaru půlměsíce se rýsovala oproti oknu. Zvedl mou paži ze země a přidržel mi ji před očima, jako by očekával vysvětlení. Nato prohlásil: „Máš za sebou velkou ztrátu.“  A dodal: „Nemyslím jen tu ruku. Načež konstatoval:  „Truchlíš pro celý svůj život.“ Od doby, co se mu ulomil penis, jako by schramstl Šalamounovo lejno. Když odešel, zase jsem závěsy zatáhla. Zpode dveří se mi do pokoje vkrádá světlo z chodby, kde se nezhasíná.

Mitchem včera kázal ve vestibulu. Dneska se usídlil na střeše. Stojí na stolku, který sebral z jednoho z pokojů. Později jsem si všimla, jak za ním kráčí Bob navlečený ve stejné pláštěnce, jakou nosí Mitchem. A jéje.

Zkusila jsem si ruku zavěsit do pásky. Je moc těžká. Mrtvá váha. Ha ha. Dneska jsem našla košili s manžetami na knoflíčky. Je červená. Nacpala jsem paži do rukávu a zapnula se  s ní dovnitř. Moc tam nesedí. Vyjíždí ven až po loket a při chůzi se pohupuje. Působím jako plastová figurína s vymknutou rukou. Občas se v rukávu přetočí a loktem mě šťouchá do boku. Je zvláštní takhle ji vidět. Vlastní ruku. Zápěstí. Nehty.

Průliv halí kouř. Úsvity i soumraky jsou mdlé a pošmourné. Měsíc v úplňku je rudý. Dokonce i v hotelu se drží opar. Značky únikových východů na konci chodeb působí jako potemnělá ironie. Lesní požáry, vypalování, bombardování. Tak či onak za to můžeme my. 

Mitchem dneska večer opět kázal ze střechy. Jedině nemrtví skutečně chápou smysl života, hlásal. Žádný smysl totiž nemá. Bob tam byl s ním. Vypadá to, že povýšil. Teď s sebou tahá stolek a postává poblíž, když z něho Mitchem rozumuje. Co bylo dřív, věřící, nebo náboženství? Přidávají se k nim ostatní. Nedokážu ani popsat, jak je to celé zvláštní. Kdosi zvedne ruce do vzduchu a ostatní ho napodobí. Někdo zaúpí, a ostatní hned sténají s ním. Člověk už ví, jak to bude pokračovat. Začíná se šuškat o probuzení.

A to je další věc – většina z nás si nepamatuje, co jsme zač… byli zač... jsme. Sami sobě připadáme jako herci vedlejších rolí – jako někdo, koho poznáváme, ale ani za nic si nemůžeme vzpomenout na jméno. Některé hotelové hosty to dost drásá. Na tváři mají v jednom kuse takový ten ustaraný, roztěkaný výraz člověka, který se snaží vybavit si něco úplně základního. Táhne je to k sobě. Sedávají pospolu a recitují jedno jméno za druhým v naději, že když zaslechnou to vlastní, najednou se jim rozsvítí. Čmárají jména po zdech, na výtah, na střešní klimatizaci, do prachu, prachu, prachu, který leží úplně na všem. Můžeš si nějaké vzít. Nechat jiné pro někoho dalšího. Proč si ale vybrat zrovna Janice, když už ho užívá někdo jiný?  A kdo si vezme Boba?

.............

překlad Zdeněk Polívka