Recenze z média iDNES

Víc než o smrti však napsala Orstaviková knihu o míjení, to je jejím hlavním tématem. Jako by ten věčně zasněžený fjord bičoval mrazivý vichr zas a znova otázkami po možnostech poznání toho druhého, vcítění se, otevření, souznění. Farářka se podobá severonorské krajině. Náročná, komplikovaná, ale uchvacující.

Značně dadaistický komiks pojmenovaný Opráski sčeskí historje se stal takovým fenoménem, že vyhrál prestižní anketu Křišťálová lupa, jeho knižní podoba byla za tři dny vyprodána a bude mít výstavu v budově Národního muzea. Autor by mohl být slavný, ale přeje si zůstat utajen. (...) Princip knihy je jednoduchý: pomocí čtyř komiksových okének jsou v útlé knížce shrnuty české dějiny od - citujme přesně - parotce Čecha až po 70. léta minulého století, kdy si Vašek (Havel) dal ráno lahváč, v poledne půllitr a večer ho čekala basa, nikoli ta pivní. Kulantně řečeno, Opráskům není nic svaté, k ničemu nemají respekt. Komolí češtinu, utahují si z české mytologie a především ze skutečných historických událostí. Občas jsou kruté a nemilosrdné, vždy ovšem vtipné.

Debut australské spisovatelky Fiony McFarlaneové Noční host, jenž právě vychází v Pasece, uchvátí pohádkovým rozpětím, které se ovšem rychle zvrtne v nemilosrdnou realitu. Pětasedmdesátiletá Ruth se s manželem odstěhuje na důchod na liduprázdné pobřeží, on záhy zemře, ona je vydaná napospas své samotě. (...) Noční host je jedním z nejpozoruhodnějších debutů anglosaské literatury letošního roku, Ruth originálně kouzelnou hrdinkou.

(...) Obsáhlá monografie architekta Karla Pragera, představující kontroverzní dílo a osobnost významného českého architekta druhé poloviny 20. století, vychází právě nyní. Pokud máte v rodině někoho, koho zajímá architektura, mohl by to být zajímavý vánoční dárek. Publikace detailně přibližuje nejen všechny jeho realizace, ale nabízí také úplný přehled Pragerových soutěžních prací i nerealizovaných studií a projektů, které měly zásadním způsobem změnit tvář Prahy, včetně Smíchova, Karlína, Letné, Pankráce, Albertova či Staroměstského náměstí.(...) Právě šíře názorů posouvá knihu Radomíry Sedlákové mimo běžný rámec architektonických monografií. Úctyhodné je také velké množství fotografií, jejichž autorem je Pavel Frič, jeden z nejlepší současných fotografů architektury. Kniha vychází v nakladatelství Titanic.

Na pulty knihkupectví se dostávají tři kvalitní knihy pro děti. Krásně ilustrovaná Jůlinka z jedlé zahrádky od Terezy Václavkové je poučná kniha o rostlinách. Tajemství strýce Erika od Jana Jařaba přináší šestici pohádek a konečně Lumír včelaří Anety Františky Holasové zasvětí děti do včelího života.

Výborná studie Bohumila Doležala o Karlu Havlíčku Borovském vypovídá nejen o minulosti, nýbrž i o dnešních problémech. Kniha rozebírá klasikovu novinářskou činnost, která byla jeho nejsilnější stránkou. (...) Nejpozoruhodnější na Doležalově knize je fakt, že ačkoliv je z ní patrný autorův obdiv k velkému novináři, naprosto není apoteózou jakéhosi neomylného ducha. Doležal k Havlíčkovi přistupuje tak, jak on přistupoval ke svým tématům: realisticky a kriticky. Platí to například, když rozebírá Havlíčkovo pojetí vztahu Čechů, Rusů a obecně Slovanů či když komentuje jeho chvílemi až nenávistný postoj k Polákům či Maďarům. A když líčí Havlíčkovo zásadní nepochopení emancipačních snah Slováků, jako by k nám přes propast času promlouvala nedávná minulost.

Česky vyjde jedna z nejlepších knih loňského roku, Odpuštění od amerického spisovatele Lawrence Osborna. Vypráví o tragickém střetu křesťanského a muslimského světa i o krásách marocké pouště. (...) Co všechny tak nadchlo? Nešťastný londýnský manželský pár v krizi potřebuje oddech od civilizace, práce a vymožeností, a tak vyrazí do marocké pouště na zvláštní hromadnou oslavu svých kamarádů. Po cestě se však stane nešťastná dopravní nehoda a auto obou manželů zabije berberského chlapce. Na oslavu dojedou s mrtvým na zadním sedadle, uprostřed jejího víru, obklopeni domorodými služebníky a poskoky, tak musí čelit vlastním výčitkám i strašákům minulosti. Paralelně autor vypráví příběh mrtvého i detaily ze života hlavních hrdinů. Závěr je prý šokující a naprosto neočekávatelný, kniha je plná popisů nádherné a zároveň nebezpečné pouště. Čtenáři román přirovnávají k Ohňostroji marnosti od Toma Wolfa nebo k dílům Iana McEwana.

(...) Kniha o Adolfu Hitlerovi, který se probudil do současnosti, vyšla před necelým rokem a na konci prázdnin mohl její autor oslavit miliontý prodaný výtisk. Práva na ni koupili nakladatelé v pětatřiceti zemích. (...) Co všechny tak nadchlo? Vermes napsal příběh Adolfa Hitlera, který v roce 1945 nezemřel vlastní rukou, jen usnul záhadným spánkem. A probral se o šestašedesát let později kdesi u Berlína, v míru, bez svých věrných i bez Evy Braunové. Lidé ho ze soucitu nechávají přespávat v opuštěném stánku s novinami, považují ho totiž za psychicky vyšinutého komika, který si na vůdce jen hraje. Jenomže: přijede televize, video se objeví na YouTube a vůdce má rázem zase obrovskou popularitu. A rozhodne se vstoupit do politiky, jeho hlavním předvolebním tématem jsou psí hromádky v ulicích.

--------------------------------------------------------------------------------

Život se psem chvílemi připomíná Čapkovu Dášeňku, když autor vlídně vypráví o zvířeti a s podobnou dikcí promlouvá i ke čtenáři, tedy potenciálnímu páníčkovi. Navíc jsou tu i jeho perokresby, neumělé, ale přesně vypozorované. Lorenz za svůj život přišel do kontaktu se stovkami druhů a s tisíci jednotlivými zvířaty počínaje psy, husami a kočkami a konče kavkami. Výzkumu jejich chování věnoval mnoho let.

Lorenzovy minieseje o psech jsou zábavné, poučné a všímají si detailů, které lidem žijícím bez psů unikají. Může pes blafovat nebo simulovat? Jak si psa vybrat? Jak ho milovat a přetrpět jeho ztrátu?

Zase má přes 600 stran, opět je bravurní pozorovatelkou ženských povah, nešetří rozmazlené hlupačky a velebí emancipované. Francouzská spisovatelka Katherine Pancolová napsala trilogii, která začala příběhem Žluté oči krokodýlů, pokračovala přes Pomalý valčík želviček a teď vychází závěrečný díl Veverky z Central parku bývají v pondělí smutné

Zápletka prvního dílu byla nejvýživnější, ale i tak je pokračování ságy okouzlující. Hlavně proto, že Pancolová své hrdinky nikterak nešetří a ženské si neidealizuje, jsou tu potvory, pomstychtivé a závistivé megery i naivní a povrchní slečinky. A také jejich objekty touhy, včetně Cary Granta.

Když byl malý, všichni ho znali jako toho, co hezky kreslí. Dnes se Shaunu Tanovi doma na poličce leskne Oscar z roku 2011 za nejlepší krátký animovaný film – The Lost Thing. Australský kreslíř také spolupracoval na předlohách pixarovského filmu WALL-E a vydal několik obrázkových knih. V Česku zatím vyšla jediná, zato ta nejznámější – Nový svět. (...) Shaun Tan neexperimentuje. Přesně ví, co chce na papír otisknout. To je velmi dobře vidět na mistrně zvládnutém, místy až filmovém střihu. Jednotlivé panely totiž skládají sekvenční scénu. Tan střídá perspektivy, umně přechází z detailu do polodetailu a celku, čímž silně apeluje na nicotnost člověka ve velkém neznámém světě. Skrz kresbu dokáže Tan nejlépe vyprávět běžné věci. Mezi nejpoutavější části patří úvodní scéna, kdy si hrdina balí kufr. Když ráno vstává a obléká se. Když v továrně vyřazuje vadné kusy tajemných výrobků. Právě v takových chvílích totiž vyvstává hlavní myšlenka knihy Nový svět. Lidskost.

(...) Podbízivá obálka knihy by mohla naznačovat, že půjde o lechtivý kyberromán, ale to v žádném případě. Manželka 22 je vtipná a výstižná. Bridget Jonesové pro čtyřicátnice se čtenářky budou nahlas smát, aniž by jim vadilo, že se v tu chvíli smějí samy sobě. Možná dřív podobně jako Alice "stavěly stan, pekly chleba, líbaly cizí muže, nosily bikiny a většinu rán se budily šťastné, aniž by měly důvod, a snily o dokonalém životě s dokonalou láskou", zatímco teď "chystají svačiny, připravují předpubertálního syna na příchod hormonů, připravují manžela na svůj blížící se přechod a vytipovávají nejrychleji postupující frontu v obchodě". (...) Manželka 22 je jedna z těch knih, které zahřejí na duši. Ani ne tak příběhem, spíš předá čtenářkám vědomí, že v tom nejsou samy a že nejlepším lékem na všední trable je smích mířený do vlastních řad.

(...) Původně novinář Timur Vermes je synem německé matky a maďarského otce, který ze své vlasti uprchl na západ po nepokojích v druhé polovině padesátých let. Děj jeho knihy je jednoduchý: Hitler nezemře vlastní rukou v bunkru na konci války, ale probere se z dlouhého spánku na jakési louce za Berlínem a po více než šedesáti letech bloudí ulicemi města. (...) Román je totiž psaný v ich-formě z vůdcova pohledu, spisovatel přiznává, že v tom se podobá Hitlerově Mein Kampfu, který prostudoval. „Hitler ale nebyl žádný intelektuál,“ stěžoval si na úroveň knihy. Diskuse, kterou jeho román rozvířil, je podle něj víc než prospěšná. Ne vždycky jsme totiž schopní rozpoznat zlo, které může místy působit zábavně i sympaticky, ale přesto zůstává zlem.

(...) Cholin se podobá našemu Egonu Bondymu či v Rusku slavnějšímu Daniilu Charmsovi. Jako měl přelom devatenáctého carského a dvacátého rudého století diagnostika v Čechovovi, postalinský Sovětský svaz komentoval Cholin. Jak píše ve výborném doslovu v knize Miroslav Olšovský: osud ho nehýčkal/ nechlácholil/ nekonejšil/ ale mlátil/ a mlátil/ a pořád po hlavě. Přesto se básníka nepodařilo umlčet, byť se oficiálně živil psaním veršů pro děti a jejich slabikáře. (...) Cholinovy undergroundové básně jsou absurdní, ale přitom naprosto konkrétní. Absurdní je totiž realita, kterou popisují. Bez metafor, drsně, přímo. (...) Nikdo z vás nezná Cholina je podstatný nakladatelský počin, navíc vydařený, zasazený do kontextu, citlivě vydaný.

(...) Těžištěm knihy ovšem je především onen autorský výběr 99 rodinných domů, které Ján Stempel považuje za "dobré". Základem je vždy stručný popis s patřičnými údaji o lokalitě a autorech stavby stejně jako jakési popisné "slovníkové heslo", a zejména množství fotografií exteriérů i interiérů inkriminovaných budov. Zejména architekti a jistě i studenti tohoto oboru pak ocení výkresovou dokumentaci ke každé ze staveb, tedy půdorysy a řezem vždy ve stejném měřítku 1 : 333 a situací 1 : 1000, díky čemuž je možné srovnávat velikost a prostorové uspořádání. Autoři knihy vybírali podle svých slov z více než 350 realizací navržených v ateliérech českých architektů.

Román 50 odstínů šedi, při jehož četbě se ženy červenají až po konečky prstů, se stal ohromným fenoménem. Čtou ho "dvacítky", zralé ženy i důchodkyně, vyučené i vysokoškolačky a podle českého nakladatele i spousta mužů, kteří to ale tají. Na český trh vstoupila knížka s velkými ambicemi a ohromnou publicitou na podzim loňského roku. A z pultů mizela podle očekávání kosmickou rychlostí. Po stech tisících výtisků se během tří měsíců doslova zaprášilo. Ve světě se knižní trilogie – u nás se bude překlad druhého dílu prodávat za pár dnů a třetí v létě -zatím prodalo více než 40 milionů!

Kniha Drobné perly české architektury má záběr neuvěřitelně široký, od včelína (největšího u nás), kašny, autobusové zastávky, kaple, až po rodinné domy, kolotoč, krematorium, malou vodní elektrárnu či lovecký zámeček. Vybírá si totiž objekty takřka z prehistorie až do současnosti, nechybí ani útulek pro snowboardisty. Celkem zde najdete 144 ukázek. Větší i zcela nenápadné stavby či dokonce jen náhrobky (například Michala Tučného v podobě jeho typického klobouku) mapují celou republiku, takže kniha funguje také jako neobvyklý turistický průvodce po často neznámých památkách a objektech.

Obří kniha má 752 stran a obsahuje 1 150 barevných fotografií. Publikace vznikla u příležitosti výročí 400 let od úmrtí posledního z Rožmberků Petra Voka. Památkáři vydali knihu jako jeden z příspěvků k letošnímu Rožmberskému roku.
Na přípravě knihy se podílelo přes osm desítek autorů. "Pro nás je to zúročení roku a půl práce. Kniha o Rožmbercích je zároveň splacením dluhu tomuto významnému rodu českých a evropských dějin," vysvětluje Petr Pavelec, ředitel Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích.

Pohádkové vyprávění o chlapci Jonášovi a velrybě Ubaldě a jejich dobrodružství pod Karlovým mostem. Kniha pro předškoláky, děti, kterým čtou rodiče, ale i pro adepty prvního čtení. Mimořádně lákavá je podoba knihy ve formě netradičního leporela s celostránkovými ilustracemi Adolfa Borna na kartonovém papíře. Text byl oceněn Zlatou stuhou a přeložen do arabštiny a do němčiny.

(...) Knížka, nazvaná Chtěl jsem jí zazpívat, přináší více i méně známé písně a básně z osmatřicetileté tvorby Jaromíra Nohavici. Sbírka prokazuje autorův nesporný talent a dá se číst i pro pouhé potěšení z lahodnosti a znělosti češtiny. (...) Nohavica píše často v první osobě a obrací se ke svým láskám jako k záchranným bójím, což dává textům intimnější rozměr i vnitřní napětí. Vypravěč Nohavica se přitom zručně promítá do několika postav včetně záhadného Darmoděje, věčného milence, společenského glosátora či lidového barda, který "hraje si a zpívá a baví se jak malý Jarda". Avšak Nohavica sestupuje i k temně skeptickým, černým hlubinám své mysli. Ozvěny z minulosti, kdy se setkal se Státní bezpečností, zřejmě rezonují ve starší symbolické písni Never more či v čerstvé skladbě Já si to pamatuju. K paletě emocí, které Nohavicovy verše nabízejí, tak patří úzkost, strach či bolest. Každopádně platí, co Nohavica zdůrazňuje v jedné z písní: Každý si nese své břímě.