Weil, Jiří

Sedmý svazek Spisů Jiřího Weila (SJW) je vyhrazen povídkové tvorbě. Obsahuje prózy, které autor (6. 8. 1900 – 13. 12. 1959) zveřejnil ve třech knihách – Barvy (1946), Mír s podtitulem Povídky z let 1938–1948 (1949) a Vězeň chillonský (1957), ...

Obhajobou disertační práce Gogol a anglický román 18. století ukončil Jiří Weil (1900–1959) v roce 1928 studium slovanské filologie a srovnávacích dějin literatury na FF UK. Vedoucím práce byl Václav Tille, oponentem F. X. Šalda.

Oproti prvnímu a druhému svazku publicistiky, jejichž stati tematizovaly takřka výhradně literaturu a kulturu Sovětského svazu, se autorův zájem rozšířil na písemnictví domácí a na překlady z dalších literatur.

Weilovy novinové reportáže a články od července 1933 do konce roku 1937, kdy vychází autorův román Moskva-hranice a Weilova roztržka s komunistickou stranou, k níž došlo během jeho pobytu v SSSR v roce 1934, je dokonána.

Román (vydaný r. 1937) je prvním autentickým svědectvím o atmosféře a průběhu stalinských čistek v SSSR třicátých let.

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor.

Jiří Weil napsal Žalozpěv za 77.297 obětí v roce 1958 u příležitosti slavnostního setkání v Pinkasově synagoze, rekonstruované v památník obětem holocaustu.

Román Jiřího Weila začíná zdánlivě banálním úkonem: dva čeští zaměstnanci mají na Heydrichův rozkaz strhnout ze střechy Rudolfina sochu židovského skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Novinářka Alena Wagnerová se po téměř 70 letech vydala po stopách Jiřího Weila, aby zachytila proměnu místa v čase.

Tři prózy, jejichž společným tématem je autorem osobně prožitý pocit židovského obyvatelstva v období holocaustu.