Dnes již legendární výpověď o temných letech drogových válek v ulicích kolumbijského Medellínu. Černá báseň v próze, kde smrt je nejen každodenním chlebem, ale i vytouženou potravou, vysvobozením.
K nedožitým osmdesátým narozeninám básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany (1931–1984) vychází útlý výbor z jeho poezie, čítající třicet pět básní.
Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý muž s kosou. Ano, odpovídá mu stráň.
Základním živlem Maděrových nových básní je voda, pralátka a životodárné prostředí, svou působivostí tolik podobná času a dějům, kterými jsme zde na zemi unášeni. Filtr, nastavovaný neodolatelnému plynutí, může zachytit vzácný sediment – báseň.
Berlin-Hamlet, publikovaný poprvé v roce 2003, je šestou sbírkou Szilárda Borbélyho, básníka považovaného maďarskou literární scénou za jednu z vedoucích osobností první generace autorů, která se objevila po pádu komunismu.
Po dlouhé době opět básnický debut, v němž máme co do činění s autorem hotovým, s autorem, který neředí svou básnickou sbírku publikováním nedodělaných a netrpělivých „náčrtků“.
Nesouvislý rozhovor tří jihoamerických básníků. Jazyk zborcený hrůzami dvacátého století. Latinská Amerika jako Babylon, kde básníci dávno nemluví stejnou řečí, ale jediným domovem je právě řeč. A v těch rozvalinách zázrak ironie.
Nela Bártová sedí jako štěnice na zdi a poslouchá songy, milence i debily, sbírá cesty i autentické promluvy, loví poznámky, fráze, urážky, místa i lidi a hněte z nich granáty, které v rauši háže na stránku dřív, než stačí vybuchnout.
Poezie Marzanny Bogumiły Kielarové (1963) je ve své emocionální jemnosti průzračná, introvertní, po estetické stránce neobyčejně vybraná. Vyvěrá z bdělého pozorování detailu, rozjímání nad přírodou, z naslouchání vlastní citlivosti.
Co udělá tělo, když jím prošlehne ničivý milostný cit? A co udělá, když jím proběhne elektrický výboj při mučení? Zkroutí se do oblouku, který se klene mezi první a jednou z posledních sbírek Bernarda Noëla (1930).
Lukáš Horák (1987) je básník silně vizuální, přesto si jeho básně spojuji s čichem: je totiž stopařem zlověstných znamení či značek, lovcem klukovských dobrodružství a zapovězených chvil.