Poslední den svého života rozmlouval Sókrates v žaláři se svými přáteli o nesmrtelnosti duše. Při západu slunce vypil podaný jed, poslušen jsa soudu své obce, a zemřel.
Otázka smrti je stará jako filosofie sama. Přesto se nás přední myslitelé tradice od Augustina po Derridu snaží přesvědčit o tom, že o smrti přemýšlet nelze. Kniha Navždy zavřít oči problematizuje tento závěr.
Humovo Zkoumání principů morálky patří společně s Aristotelovou Etikou Nikomachovou a Kantovými Základy metafyziky mravů do kánonu evropské morální filosofie.
Tertullianův rozsáhlý spis De anima („O duši“; napsán kolem roku 210 po Kr.) představuje první zachované pojednání o lidské duši sepsané z křesťanských pozic, a jako takové je ve svém žánru zakladatelským dílem raně křesťanského písemnictví.
První dvě knihy Komentáře k Janovu evangeliu obsahují Órigenovu předmluvu k celému spisu věnovanou zejména pojmu „evangelium“ a dále výklad veršů J 1,1–7a.
Překlad dvou významných přednášek z roku 1953 (Otázka techniky. Věda a zamyšlení), které reprezentují Heideggerovo definitivní stanovisko k novověké vědě a moderní technice.
Milánský biskup Ambrož v Hexameronu představuje nejen významný pramen pro poznání teologického myšlení rané církve, ale i inspiraci pro současné úvahy o vztahu člověka k Bohu a světu. Latinsko-české vydání s úvodní studií a komentářem Davida Vopřady.
Tři filosofická dramata, která mají jedno společné: tísnivou blízkost Sókratova konce. Z řeckého originálu přeložil a úvodem opatřil František Novotný. Nové, redakčně upravené a první řecko-české vydání.
Řádná oslava, to je hostina, to je hudba, to jsou plná měsidla vína. Symposion ale neznamená jen společné popíjení. Jsou to i společné řeči, je to i hostina slova. A tentokrát obzvláště bohatá. Téma večera: Erós. 1. řecko-české vydání.
Kniha interpretuje Nietzscheho filosofii novým způsobem: její rozporuplnost, kterou většina výkladů kritizuje, zastírá nebo rozpačitě přechází, autor nejen přijímá – právě v ní odhaluje vodítko k dynamickému jádru Nietzschova myšlení.
Ve dvou přednáškových cyklech z třicátých let Karl Jaspers poprvé soustavně představil myšlenku obemykajícího – toho, co zahrnuje všechny horizonty a co se ani ve zkušenosti, ani v myšlení nemůže stát předmětem.
