Můj Janáček

(...) Je jistě záslužné, že se Kundera pokusil podívat na Janáčka očima literáta. Vyšla mu z toho ale knížka, která je mnohem spíš o románu než o opeře (Janáčkovo dílo symfonické a komorní zůstává stranou vůbec) a vypovídá víc o Kunderovi než o Janáčkovi.
Jedině z tohoto hlediska jeví se Kunderův Janáček zajímavě. Už jen proto, že se v době všeobecného partikularismu, odlišování, hlásí k donkichotskému úsilí a hledání smyslu, které by měly být všemu umění společné. Těžko se lze ovšem smířit s takovými paralelami, jako je upozornění na příbuznost Janáčka s Hemingwayem jen proto, že Kundera v obou vidí zakladatele nové prózy, vlastně realismu v opeře i románu ...

Jako člověk, který se neustále zabývá Janáčkem především prostřednictvím jeho partitur, respektive jejich kritického vydávání, přijímám Kunderovo janáčkovské gesto jako něco nesmírně důležitého a svým způsobem i metodologicky podnětného. Především však vnímám jeho knihu Můj Janáček, kterou právě vydalo nakladatelství Atlantis, jako soubor tří hluboce inspirativních a strhujících textů. (...) Nová knížka Milana Kundery je významným kulturním činem zdaleka ne jen v českém měřítku.