(...) Kristeva se pokouší vrátit do jazyka mluvící tělo se všemi jeho pudy. Kritizuje svého učitele Lacana za přehlížení procesů, které se uskutečňují před vstupem do jazyka - pro ni nemůže být založen pouze na nedostatku a kastraci, ale musí v něm být přítomna i radost: jenom psychotici by opustili bezpečí mateřského těla jen ze strachu vyvolaného pohrůžkami.

(...) Kristeva sice ve svém myšlení vychází z etablovaných oborů, zejména z obecné jazykovědy, sémiologie a Freudovy psychoanalýzy, její psaní však vytváří zcela specifický prostor, v němž se tyto disciplíny i doktríny některých dalších myslitelů navzájem interpretují. (...) Tři studie vybrané z pozdější knihy Příběhy lásky (1985) se úže přimykají k psychoanalýze a plně se v nich projevuje autorčin kritický obdiv k Freudovu myšlení. Kristeva - sama praktikující psychoanalytická terapeutka - zde následuje své předchůdce, Freuda, Junga nebo Bachelarda, a psychoanalýzu rozšiřuje na nástroj interpretace nejen individuálního psychického dění, ale také energií a obrazů produkovaných kulturou.