Co vyprávěla dlouhá chvíle

(...) Fischerová rozehrála v žánru dětské knihy velkou partii: drží čtenáře v napětí fantazijním rozletem, smyslem pro tajemství, nápaditým vedením a pointováním děje, v němž ke slovu přichází subtilní humor, kuriozní milostná scénka i bytostný strach. Autorka si v pohádkových příbězích podržela obraznost své poezie, nadto je její jazyk nyní mnohem bohatší, nápaditější a hravější než v málomluvných verších Matečné samoty nebo Nyní. A je-li Fischerová edukativní, pak mile, s trochou rošťáctví.