Co vyprávěla dlouhá chvíle

Všichni občas míváme dlouhou chvíli – zejména když onemocníme, a najednou se nám venkovní prostor her uzavře a s ním i tajemství, setkávání a zábava… Nudíme se tak, že očima skoro posunujeme ručičky hodin, aby čas rychleji ubíhal a maminka se už konečně vrátila z práce domů. Jaké štěstí měl nemocný Jakub, když se mu jeho dlouhá chvíle zhmotnila – zničehonic se vysoukala z hodin – a jak uměla vyprávět!
Pohádky nás zavedou do africké pouště, do pralesa, do cirkusu i do domu, v němž je možno si hrát v ještě menším domečku. Příběhy vycházejí z pohádkové fantazie, ale je v nich mnoho z toho, po čem toužíme i v našem všedním životě; po lásce, spravedlnosti, dobrodružství, ale třeba i po umění. A tak moc držíme palce malému lvovi Eduardovi, aby se naučil hrát na kytaru jako koncertní mistr, anebo panence Serafínce, aby našla svoji Dorotku a ztracený domov. A každý z nás určitě zná nějaké papejše, kteří nás neustále pokoušejí k nepravostem…
Vyprávění Dlouhé chvíle doprovázejí snové obrázky Jana Híska, které jako by se z pohádek vynořovaly lehce, lehounce, a snad ještě ze vzdálenějších pohádkových končin…
Kniha obdržela cenu Magnesia Litera 2006 v kategorii kniha pro děti a mládež.