Svou autobiografickou črtu nazývá Hoem dokumentárním románem. Zbeletrizoval v něm totiž životní příběhy vlastních rodičů, jejichž syrové osudy vytvářejí paralelu k novodobé norské historii a dobře navíc ilustrují skutečnost, že Norsko bylo až do začátku sedmdesátých let velice chudou zemí, kde se ještě několik let po válce na mnoha místech svítilo petrolejkami a většina obyvatel se živila zemědělstvím nebo rybolovem. Jde o vyprávění skutečně nepřikrášlené.

Na pozadí intimního setkání dvou lidských osudů se rozehrává příběh válečného Norska a staletých společenských principů, na kterých je dodnes tato nejvyspělejší země Evropy postavena.

(...) Příběh matky a otce je však především krásný autentický román o lásce. O té, která roste léty strávenými s druhým. S překonávanými obtížemi. O lásce, která lidí sklíží přes veškeré individuální slabosti tak, že jeden bez druhého už nemůže být. Ta důležitá slova jsou vlastně hned na začátku knihy. Malý Hoem se nečekaně ptá matky: "Miluješ tátu?" Její odpověď se mu vynořila z paměti i po padesáti letech: "Když jsme se brali, tvého otce jsem nemilovala, ale postupně jsem ho začala mít ráda, protože je věrný a věrnost je stejně důležitá jako láska."