Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa

(...) v Beranově prvotině čítající čtvrtstovku krátkých textů je syrovosti tolik, že pro čtenáře je z psychohygienického hlediska vhodnější, servíruje-li si tyhle "andrejevovsky" temné kusy po douškách. Jiným důvodem pro nehltavé čtení je bohužel edičně-redaktorská práce. (...) K mocnějšímu dojmu z této knihy možná stačilo jediné - vyhodit tři čtyři řidší texty (Devatenáct set, Se srdcem jako hodinovým strojkem, Nádraží, Frigo), proškrtat pár hluchých míst, případně poskládat příběhy tak, aby plynuly v kontrastnějším sledu. Vznikl by tím výbor sice tenčí, zato by v něm Beranův talent zazářil plněji.

(...) Beranův soubor povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa má drsnou a přímočarou sílu. Texty jsou někdy až příliš podobné, až příliš šité podle jednoho vzoru: zlomový existenciální okamžik, zmatek života, těžký osud, informelní každodennost jako destruktivní síla plodící zmetky a hulváty. Této zdánlivé podobnosti ale spolehlivě čelí jazyk. Je úsporný a přináší expresiva, která jsou schopna na malém prostoru udržet napětí, ale přitom příliš nemluvit. Jak je zhuštěný a malý venkovský svět, tak jsou krátké povídky i věty. Úsečné a přímé, drsné a surové. Drsnosti nemají maskovat přílišnou citlivost, mají tvrdě a nekompromisně kreslit chlapácký svět venkovských typů, aniž by čtenář pociťoval primitivní výrazovou vulgaritu.