Mločí mapa

(...) Puršl píše sevřenou, kalně obraznou lyriku tak trochu na způsob Zbyňka Hejdy či Bohuslava Reynka; některé momenty či osudové, potemnělé kouty zdejších krajin odkazují snad až k Erbenovi. Puršl ctí " velký svět" živlů, ale i ztichlou obyčejnost chvíle. Jeho básně jsou lyrická tušení, dotahovaná někdy až na hranici drobné básnické " věštby". Významně se Puršl vrací k motivům smrti, hřbitova, sychravé venkovské přírody. Jeho svět je též plný prastarých zvířecích symbolů: ryby, hadi, ptáci. Mytický mlok, salamandr, ohněm zrozený. Můžeme si domýšlet, čeho je tu lyrickým "hieroglyfem" třeba ryba: Počátku? Hlubiny? Lůna? Mlčenlivého tajemství, z něhož se rodíme? Závrati z cizího? Ryba jako oběť, výstraha, neznámý souputník z odvrácené strany.