Machovcova odpověď na otázku Thomase Manna, zda-li je život víc, než jen "plíseň na hmotě", je nakonec až směšně jednoduchá, avšak o nic méně validní, věcná či smysluplná než odpovědi jiných, např., v určité interpretaci, odpověď Camuse—že hledat smysl existence, je cesta bez cíle, v existenci, kde smysl není, kde je smyslem života cokoli si člověk usmyslí, nebo možná slovy Sartreho, který hlásal absenci smyslu - avšak sám vnitřně pevně věřil, že dostatečným smyslem je sama svoboda si nějaký vytvořit, i též svoboda sama o sobě - a v absenci účelu: „Život nemá a priori žádný smysl... Je na vás, abyste mu dali smysl, a hodnota není nic jiného než smysl, který si vyberete.“, ne, jeho odpověď se zprávou, jež má přidat, těmto snadno vyrovná, a vlastně má k Sartremu tak blízko - Machovec vidí smysl v humanismu, v pravém humanismu, takovém, jež ani ještě nikdy nebyl přesně definován, jak sám říká, je třeba studovat historii, přijít na to, jaké ideály - a v jakém podání - jsou ty "správné", jinak řečeno, ty pro nás nejsmysluplnější a nejprospěšnější, vidí smysl v lásce, přátelství a jak říká "spojení lidských srdcí", tzv. žití "společně", a ne "vedle sebe", vidí smysl ve sdílení, spojení, vidí smysl v nás samotných, v lidech. Dobrá kniha, podaná velmi čitelně, prostě. Vhodno i pro začínající čtenáře.
Machovcova odpověď na otázku Thomase Manna, zda-li je život víc, než jen "plíseň na hmotě", je nakonec až směšně jednoduchá, avšak o nic méně validní, věcná či smysluplná než odpovědi jiných, např., v určité interpretaci, odpověď Camuse—že hledat smysl existence, je cesta bez cíle, v existenci, kde smysl není, kde je smyslem života cokoli
...