Mýtus o Lynkeovi

(...) Skrze metaforu vidoucího Lynkea vykládá autor možnosti hledání ztracené identity. Lynkeus byl sice antický hrdina, ale v Martínkových textech myslí a vnímá tak, jako kdyby žil v jednadvacátém století. Dnešního člověka ovíjí předivo sociálních sítí a citových pout. (...) Lynkeus reprezentuje skutečné vidění, které se vyskytuje pouze mimo nástrahy civilizace. Lidská společnost dokonale ovládá techniku, jak jedinci zavřít oči. Podle Martínka základní etapu ve vytváření slepoty představuje školní docházka. Během vyučovacích hodin vzniká návyk na modelové situace. Mašinerie stereotypů semele jedinečné osobnosti na šedivý dav, jenž žije v hranicích automatického vidění reality. (...) Pocit určité nezakotvenosti se v autorově díle objevuje na mnoha místech, což zřejmě souvisí i s jeho vlastními prožitky v emigraci. Nikdy však nepropadá beznaději, naopak se snaží podněcovat ke vzpouře.

(...) Mýtus o Linkeovi má v Martínkově tvorbě výlučné postavení. Jako by se bohatší o zkušenosti posledních let znovu navracel k těm svým knihám, jakými jsou například Palimsest či Nomands land, které představovaly to nejpozoruhodnější, co se počátkem 90. let objevilo na pultech knihkupectví. Už proto, že nehledal jednoznačné odpovědi, ale spíše trousil znepokojivé otázky. A ne náhodou je tomu i v jeho poslední knize, kde "Linkeovi nejde o to změnit svět, ale hledat způsob, jak v něm bez studu přežít".