Ravel

(...) Pro Echenozův rukopis je typické originální prolnutí jeho osobních autorských sklonů - slabosti pro okrajové, detektivní, špionážní a dobrodružné žánry - s obecnějšími tendencemi dobového literárního vývoje, silně ovlivněného doznívajícími experimentálními vlivy. Proto jeho romány, zabydlené vykořeněnými a do značné míry anonymními hrdiny, jsou zároveň čistým radostným záznamem vyprávění, kde samo slovo živelně vystupuje do popředí, i zábavnou dekonstrukcí žánrových stereotypů, jejichž pohyb proti očekávání odhaloval vektory předem daných a bezproblémově přijímaných literárních vzorců. Zajímavým pokusem o sloučení obou protikladů - tedy záliby v příběhovosti i příběhoboreckého dědictví nového románu - je také román Ravel (2006), zachycující posledních deset let života hudebního skladatele Maurice Ravela, který můžeme považovat za jakýsi milník dosavadní Echenozovy literární tvorby.

(...) Jean Echenoz měl patrně život Maurice Ravela pečlivě nastudovaný, v mnoha pasážích si ale musel přece jen domýšlet, neboť jak se píše v poslední větě románu, "závěť po něm nezůstala, ani filmový snímek, ani kratičký záznam jeho hlasu". Jean Echenoz nicméně vypravuje opravdu s velkou chutí a také s ohromnou bravurou. Pokud se při psaní románu odehrávala další přetlačovaná, totiž zda Ravelova biografie zalehne romanopisce, či zda si Echenoz skladatelův životní příběh ochočí, pak Ravel je jistě tím druhým případem. (...) I proto bývá řazen k potomkům francouzského "nového románu", k "novému novému románu" či generaci netečných. V Ravelovi však jako by se přece jen silněji z této škatulky vyvázal. (...) Ano, Ravel je sice opět krátkým textem, jak je u "nového nového románu" zvykem, ovšem probleskuje jím až oulipovská hravost.

(...) Echenoz vypráví odosobněným, minimalistickým stylem, románu chybějí dialogy i psychologický rozměr. Autor nabízí zevrubné výčty předmětných detailů obklopujících mistrovu každodenní realitu, o jeho pocitech ale neprozradí téměř nic. Pod povrchem unikátního, precizně vystavěného textu však přesto cítíme implicitní drama o osamělosti člověka, prázdnotě a smrti, které prosakuje zejména z posledních stran románu: "Je sám doma v Montfortu, nedělá si iluze. Vždycky byl sám, ale měl hudbu, teď už má dost toho nanicovatého života. (...) Ví dobře, že je konec, snaží se uspořádat svou samotu.