Amos Oz, jeden z největších žijících izraelských autorů, se narodil roku 1939 v Jeruzalémě rodičům, kteří přišli do Palestiny z východní Evropy. Tehdy se ještě jmenoval Amos Klausner, příjmení měl po otci...

(...) Když čtete vzpomínkovou prózu Amose Oze, je to jako byste kousek po kousku slepovali kousíčky staré rodinné fotografie. Fotografie, na níž je hned několik generací židovské rodiny, jejíž kořeny sahají do předválečné Evropy. Tam začínají vzpomínky i příběh. Jeho převážná část se ovšem odehrává v Jeruzalémě a zachycuje autorovo dětství a dospívání poznamenané sebevraždou jeho matky až po jeho samostatný život v kibucu Chulda. Ozovo vyprávění nemá nic společného s chronologickým kladením událostí, připomíná spíše práci geologa, který na různých místech proniká do různých časových vrstev děje, pohybuje se mezi nimi a postupně tak vytváří vícerozměrný obraz zrání postav, vztahů i událostí.

Autobiografi cká próza Amose Oze sice začíná klasickou formulí "narodil jsem se", ovšem čtenáři posedlí fakty, mějte se na pozoru. Příběh o lásce a tmě totiž tvoří předivo interpretovaných vzpomínek a představ, které se neustále pohybují mezi minulostí a přítomností. Spíše než v přímce se tak vyprávění pohybuje v kruhu a rozšiřuje záběr otázek, aniž by nabízelo snadné odpovědi.(...)Zde se Oz s lehkou ironií uchyluje ke stereotypu tzv. nového Žida, aktivního hrdiny, po jakém volala izraelská budovatelská literatura. Ostatně narážek na spisovatele píšící hebrejsky, na otcovy a strýcovy knihy i na pozdější debaty o literatuře v kibucu je text plný. Je v prvé řadě příběhem rodícího se spisovatele, který svou látku našel v tom, co důvěrně zná. A Ozovi příznivci začnou alespoň tušit, proč se v jeho prózách tak často objevuje postava zraněného, tajnůstkářského dítěte.