(...) Jon Fosse ve svých textech znovu a znovu evokuje jeden starý příběh, který se odehrává dnes a denně - vysílení lidé hledají místo, kde se může narodit dítě nebo se dá umřít, místo pro čirou bezbrannost. Ale ať se příběh odehrává v Betlémě, Bjřrgvinu nebo dnešním Bergenu, " sjednat si podnájem jako by bylo zhola nemožné, ne, říkali všichni, nic k podnájmu bohužel nemáme, ne ". Jon Fosse je ojedinělý tím, jak velký prostor vyklízí bezúčelné čistotě. Přitom nevede řeči o duchovnu, jen přenechává duchu místo. Vůbec mu nejde o literaturu ani o náboženství, ale právě jen o tohle. Svým způsobem dělá totéž co jeho Lars - očišťuje svět, udržuje rovnováhu ve světě. Pobíjí celou tu zpropadenou literaturu normálních spisovatelů, kteří neumějí psát.

(...) Ovšem na adresu Melancholie II. je třeba hned říci, že se jedná o mimořádně působivé dílo a že i ona by obstála samostatně. Přitom je však její propojení s Melancholií I. nepatrné, jemné, ovšem nepominutelné. Hlavní postavou je Oline, stará žena a sestra Larse Herterviga. (...) A aby bylo jasno, ten, kdo si přečte oba díly, jistě navíc "získá" citlivé souznění obou próz. Příběh Melancholie II. se odehrává ve Stavangeru roku 1902, tedy v roce Hertervigova úmrtí. Oline žije sama v domě a její pozemské pobývání se točí kolem cest k moři, kde si kupuje ryby, a hlavně kolem záchodu. (...) Melancholie je tak především poměrně pádnou odpovědí na často na mysli tanoucí dojem, totiž že úrovně děl z počátku 20. století může těžko něco ze současné literatury dosáhnout. I když norský autor se do této doby, kdy ještě netekla z kohoutku teplá voda, "musí" také alespoň ve svých příbězích vracet.

Ale mnohokrát děkuji, řekne Oline a musí znovu rozpohybovat tělo, myslí si Oline, ještě jednou musí vyjít ten příkrý kopec, půjde domů, musí, až přijde domů, všechno bude lepší, myslí si Oline a slyší, jak Svein říká, že má ještě něco na práci, tak půjde napřed, říká Svein a Oline vidí Sveina, jak stoupá rychle do kopce, stoupá rychle mezi domy...