Fosse má dar nepoužívat slova k tomu, aby jimi jen mluvil. Používá je, aby čtenář mezi nimi mohl bytostně existovat. Je to ten nejhlubší, nejduchovnější způsob, jak lze pracovat se svým nástrojem, se svým uměním. Nejen působit na svého diváka, čtenáře, návštěvníka, ale dovolit mu, aby s uměleckým dílem sám koexistoval. Pokorně se sklonit před velikostí vesmíru a díky tomu jím proniknout naskrz.  V obecném smyslu slova se takto dá uvažovat o jakémkoliv umění… To nejpodstatnější se děje nikoli jen ve slovech, ale i mezi slovy; nikoli jen v obrazech, ale i za hranicí rámů; nikoli jen ve filmových záběrech, ale i ve střihu; nikoli jen v tónech, ale také v tichu; nikoli jen v doteku sochařského materiálu, ale i ve světle odrazů…

Jon Fosse v letošním rozhovoru s Karolínou Stehlíkovou pro časopis Host řekl: „Nepíšu já. Když si k tomu sednu, tak něco ve mně začne psát. Je to jakoby jiná osobnost, píše to samo. Je to takový můj tvůrčí démon. Různých jiných démonů jsem se zbavil, ale můj tvůrčí démon, jinými slovy démon psaní je se mnou naštěstí stále.“ A na jiném místě: „Publiku se nepřizpůsobuji. Pro mě je literatura nebo vlastní psaní téměř sakrální proces.“ 

Autor tedy rezignuje na své ego a cílí do svého díla, dovnitř. Neporovnává se navenek s nikým a nesrovnává se ani sám se sebou. Vytváří intimní prostor, v němž se pohybuje a vyrovnává sám se sebou pouze jeho čtenář. Fosse se ke svému čtenáři chová důvěrně natolik, až jej přesvědčí, že se jedná o dlouhodobou známost, které se nemusí zbytečně vysvětlovat nic. Tak jako když se setkáme s blízkými přáteli a je možné setrvat společně v neplánovaném rozhovoru, ve kterém se může přihodit doslova „cokoli“.

z laudatia na Jona Fosseho od děkana doc. Petra Francána při udělení čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění v roce 2021