Pan Kdybych hledá kamaráda

Pavel Šrut začal psát pro děti již v 60. letech 20. století a od té doby představuje jeho vlastní, překladatelská i adaptátorská tvorba nesporný přínos českému písemnictví pro děti a mládež. Na ploše epické miniatury Pan Kdybych hledá kamaráda spojuje Pavel Šrut svůj vypravěčský talent, osobitý smysl pro humor i schopnost podmanit si jazyk v básnických hříčkách.

(...) Odmyslíme-li subtilní humor, který provází jak komunikaci pana Kdybycha s jeho plyšovým psem (vykají si, oslovují se jmény ze zeměpisného atlasu), tak brilantní autorskou modelaci typizovaných pánů Abycha, Jábycha, Cobycha a paní Ledabych, čelí čtenář závažnému, ba pochmurnému tématu: stáří spojenému s pocitem společenského vydědění a samoty. V Šrutově a Miklínové knížce nefiguruje jediná dětská postava; nahlížíme tu do světa výhradně podzimních, melancholických barev. Naštěstí má i tenhle pohádkově temperovaný příběh ze skutečnosti nadějeplný konec: pan Kdybych najde kamaráda v negativistickém panu Nebychovi - a snad se mu jeho nevíru v cokoli podaří rozptýlit partičkou karet. Čili: malá knížka o velkém přátelství?

(...) Ten scénář v posledních letech funguje spolehlivě - kdykoli se v české dětské literatuře připomene Pavel Šrut (1940), znamená to ujištění, že nouze o kvalitní rukopisy v ní ještě nedosáhla vrcholu. Důkazem toho je i autorova nová knížka Pan Kdybych hledá kamaráda. (...) Pokud se tedy v pozdním věku odhodlal Šrut k inventuře Bychů a lidského míjení, pojmenovává tím současně povahu našeho přebývání, a to v obojím významu slova. Potrpět si na něčí blízkost znamená dnes pro Pavla Šruta zároveň přiznat rozvernosti, trampoty i strachy umělce jako starého muže, jenž vnímá "dědství" coby druhé dětství a probouzí úsměv laskavého čtenáře i tak, že mu nehledě na jeho věk předloží posmutnělé odstíny svého já. Ve směsi grotesky, splínu a pravdomluvnosti spočívá největší přínos tohoto českého Leonarda Cohena, i kdyby to mělo tentokrát být "jen" v řeči nevázané.