S monografií s názvem Legenda o Ostojovi od Zdeňka Smetánky, zakladatele moderní české středověké archeologie a předního odborníka na život středověké vesnice, se český čtenář nesetkává poprvé. První vydání této knihy vyšlo v roce 1992 v rámci edice Kolumbus v nakladatelství Mladá fronta.
Vysvětlení, proč si autor vybral k popisu všedního života středověkého rolníka zrovna oráče Ostoje a ne nikoho jiného, se nám dostane hned v první kapitole s názvem Lidé a doba. Raně středověkých zemědělců, které dnes dokážeme pomocí dochovaných listin pojmenovat, je málo. Dokumenty, které by prozradily o rolníkovi i něco jiného než jeho jméno, jsou výjimkou. Jednou z takových výjimek je i listina, kde figuruje Ostojovo jméno. Listinu, která se dochovala jako insert v listině z roku 1233, se bohužel nepodařilo přesněji datovat, jisté je jen to, že pochází z období vlády knížete Soběslava I. (1125-1140). Jejím vydavatelem byl kanovník a kněz pražského kostela Panny Marie Zbyhněv. Ten založil v Úněticích kostel a osadil jej dvěma kanovníky, kterým v listině zároveň zajistil existenci darováním poddaných. Jedním z nich byl i muž jménem Ostoj, jehož postavení bylo v rámci únětického hospodářství specifické, a proto se o něm dozvídáme více informací než o ostatních rolnících. Protože Ostoj bydlel u staré akropole levohradeckého hradiště, nebyl závislý na únětickém kostele a nemusel tam vykonávat stálou robotní povinnost. Půda na Levém Hradci byla původně knížecí, později ji obdržel velmož Bohuň, otec Zbyhněvův, a usadil na ní Ostoje jako svého poddaného. Po Bohuňově smrti zdědil jeho syn půdu i s Ostojem, kterého daroval jako dušníka únětickému kostelu. Ostoj mohl na Zbyhněvově půdě hospodařit samostatně, protože ale byl dušníkem únětických kanovníků, musel jim ročně odvádět 12 denárů a v náročných zemědělských obdobích (senoseč, žatva) pomáhat s prací na kostelních polích.
Druhým nepochybným důvodem, proč si autor vybral Ostoje jako hlavního hrdinu své práce, je i to, že se v 50. letech účastnil jako archeologický praktikant u Ivana Borkovského výzkumu Levého Hradce. Archeolog Zdeněk Smetánka se však neopírá jen o němé svědectví hmotných pramenů, ale pomocí písemných, ikonografických a orálních pramenů vypráví v jedenadvaceti kapitolách vskutku poutavý příběh, který je v naší tvorbě zcela výjimečný.
Součástí sofistikovaného výkladu je bohatá obrazová příloha, oproti prvnímu vydání, které obsahovalo 61 vyobrazení, rozšířená na 105 obrázků. Obrazový materiál nespočívá, jak by se dalo předpokládat, jen z vyobrazení archeologických nálezů a mapek lokalit, ale je zde mnoho ilustrací z domácích i zahraničních rukopisů (např. Velislavova bible, Lombardský rukopis z konce 14. století, Kodex Gigas, Kalendarium osecké), díky nimž si lépe představíme, jak vypadala práce rolníka na poli a jeho ženy doma či jejich oděvy a pracovní nástroje. Zemědělské a léčivé rostliny, o kterých se autor zmiňuje, poznáváme prostřednictvím vyobrazení z herbáře P. O. Mattioliho (vydání Tadeáše Hájka z Hájku, 1562; část faksimile 1982). Analogie k rolnickému životu 12. století a jeho reáliím spatřuje autor nejen v celém středověku, ale i za jeho hranicemi až ve 20. století. Proto jsou součástí výkladu i fotografie či kresby obydlí na Podkarpatské Rusi z 30. let nebo rezervoár na jímání vody a zásoba dřeva v Osturni – východní Slovensko, 60. léta. Nejrůznější zemědělské a domácí práce pak dokládá soubor fotografií z Javorníka (okr. Hodonín) z let 1941-1942 od F. Bučiny.
Nevýhodu publikace může být fakt, že autor sice výborně pracuje s hojnými písemnými prameny nejrůznějšího druhu (listiny, narativní díla, homiliáře) a také s bohatou českou i zahraniční literaturou, ale poznámkový aparát v knize nenajdeme. Autor se nakonec rozhodl původní text z roku 1992, který vyšel bez poznámek, nepřetvořit, neboť by to znamenalo opustit tvar, který tak pracně hledal, a jako starší archeolog (narozen 1931) si také myslí, že by neměl příliš přepisovat jednou napsané. Paradoxní je, že v 80. letech koncipoval autor text jako poznámkovaný, ale aby mu mohl vyjít tiskem, opustil od toho, i přesto však text tenkrát nevyšel). Absence poznámkového aparátu je pro čtenáře z řad odborníků velkou škodou. Chybějící poznámky do jisté míry nahrazuje alespoň kvalitní, oproti prvnímu vydání rozšířený a hlavně lépe čitelný soupis pramenů a literatury. I přesto však není seznam pramenů úplný, jedná se pouze o výběr. Nejzásadnější věc oproti prvnímu vydání se tedy nezměnila. Co je tedy ve druhém vydání nového? Především již výše zmíněná obrazová příloha, v níž se může čtenář dobře orientovat podle seznamu vyobrazení. Orientaci v celé knize dále usnadňuje jmenný, místní a věcný, výběrový rejstřík. Místo předmluvy a doslovu k druhému vydání najdeme v knize samostatnou kapitolu Hledání tvaru (s. 293-302). Ta je však něčím jiným než bývá obvyklý doslov. Namísto shrnutí problematiky je nám dovoleno nahlédnout do autorova osobního života. Částečně v jinotajích se dozvídáme, jak Zdeněk Smetánka prožíval atmosféru 50. let či jak bylo těžké v období normalizace vydat odbornou publikaci. A proto, jak sám říká, přelezl s Ostojem pomyslnou berlínskou zeď až po roce 1989.
V první kapitole se dozvíme, jak mohl náš hrdina vypadat, jak byl starý, jak velká byla jeho rodina. Nic z toho není samozřejmě jisté, jedná se jen o autorovy teze, které vystihují tehdejší průměr, ale pomohou nám lépe se s hlavním hrdinou sžít. Následující dvě kapitoly V krajině raného středověku a Sociální prostor vymezují a charakterizují území, ve kterém se Ostoj pohyboval. Dozvídáme se, jak vypadal za Ostojova života Levý Hradec a jeho okolí, jaké bylo složení všudypřítomného lesa, ale i jaké panovalo klima a teploty. Přehledně autor vysvětluje, jak je vůbec možné, že Ostoj sídlil na knížecím majetku. Mlčenlivost únětické listiny mu nebrání v tom, aby se nepokusil přesněji lokalizovat Ostojovo bydliště. Třetí kapitola je zároveň i malým exkursem do 9. století, doby vlády knížete Bořivoje a počátků první křesťanské architektury v Čechách.
Názvy dalších dvou kapitol Usedlost na předhradí a Pole a pastviny napovídají, že autor postupuje od obecného ke konkrétnímu. Ve výkladu čtvrté kapitoly se Zdeněk Smetánka úspěšně pokouší popsat a rekonstruovat Ostojovu usedlost. Jelikož písemný pramen – únětická listina – o její podobě mlčí, a zároveň dnes není možné usedlost vykopat, obrací se autor k ikonografii středověkých rukopisů, které sice pocházejí z pozdějších dob, ale jelikož se dá v zemědělském prostředí vypozorovat značná setrvačnost, zcela vyhovují i pro 12. století. Kromě iluminací z Mandevillova cestopisu, nám k představě obydlí pomůže i rekonstrukce vykopaného levohradeckého domu z 9. století. Dozvíme se také, jak asi vypadaly další menší stavby na Ostojově dvorci (oboroh na seno, obilní jáma, koryto s vodou, přístřešek pro dobytek), které nemohly chybět na žádné usedlosti. V páté kapitole autor dokazuje, že analogie nepoužívá bez důkladné kritiky. Hlavní hrdinové českých ruralistických románů Josefa Holečka či Jindřicha Šimona Baara z konce 19. století mají s Ostojem jen málo společného. Důsledně zde autor rozebírá pojmy ager a campus z únětické listiny, která je o tom, jak vypadalo Ostojovo hospodářství, sdílnější. Drobnou závadou může být to, že v rámci příloh chybí v knize faksimile či přepis únětické listiny, což je vzhledem k tomu, že autor listinu nerozebírá v jedné kapitole, ale po částech v průběhu celé monografie, poněkud nepraktické. V šesté a sedmé kapitole se podíváme do středověkých Únětic.
Hlavní těžiště knihy ale leží v následujících kapitolách. Ostojův každodenní pracovní rytmus poznáváme z kapitoly osmé Dny práce a deváté Práce a čas. V následujících třech kapitolách (10,11,12) už není hlavním hrdinou Ostoj, nýbrž jeho žena. Dozvíme se z nich nejen, jak vše fungovalo uvnitř domu, kterak byl dům zařízen a které pracovní nástroje potřebovala rodina k přežití (Život v domě), ale také jak náročné bylo připravit tehdejší stravu (Každodenní chléb). Starost bez konce znamenal pro Ostojovu ženu nejen úklid domu a příprava jídla, ale hlavně péče o oděvy celé rodiny. Od sklizně lnu či stříhání ovcí přes výrobu a spravování oděvů nás autor zavede až k praní a od něho k osobní hygieně. Každodennost svým způsobem uzavírá 13. kapitola Dvanáct denárů. Takovou částku musel Ostoj vždy o sv. Martinu odevzdat únětickým kanovníkům. Společně s Ostojem putujeme na trh do pražského podhradí, kde rolník směňoval produkty své práce, dozvíme se, jaký dopad mělo na zemědělce renovatio monetae. A pomocí listiny Vladislava II. z roku 1167 nám autor přiblíží, kolik slepic musel Ostoj na trhu prodat, aby si kromě 12 denárů mohl opatřit i sůl.
Závěrečných osm kapitol se orientuje na duchovní kulturu, a proto se zde autor opírá o etnografii. Zjistíme, odkud pocházejí některé zvyky, které i v dnešní době dodržujeme, nebo jaký je význam námi používaných přísloví. O rostoucím vlivu křesťanství ve 12. století a přetrvávajících pohanských prvcích je Dvojí víra. Strach a boj s nadpřirozenými silami jako běžnou součástí života zachycují kapitoly Obklíčení strachem a Zabíjení Strachu. Magii a lékařství té doby nám představí Hadači a léčitelé. Historickou chronologií vyloženou v praxi by se daly nazvat kapitoly Den sváteční a Věčný návrat. Jedná se v podstatě o rekonstrukci Ostojova ročního, svátečního cyklu. Písemným pramenem je autorovi homiliář opatovický a tzv. Rudolfův katalog magie. O tehdejším křtu, dětství, svatbě a manželském životě vypráví Kolébka života. V poslední kapitole s příznačným názvem Poslední hroudy země se s Ostojem definitivně rozloučíme.
Jak píše sám Zdeněk Smetánka, Legenda o Ostojovi není ani literaturou faktu ani prací popularizační. Koncepce díla je antropologicko-archeologická. Díky vynikajícímu obsahu, vhodně zvolenému jazyku a poutavému vypravování může knihu číst nepoučený laik i odborník specialista. Díky pluralitě pramenů, které autor používá, můžeme zařadit toto dílo mezi vrchol jeho tvorby.
