Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem

(...) Představuje totiž utopii jako literární žánr, který se táhne dějinami Evropy po staletí, vytvářeje specifický doplněk hlavních filozofických proudů evropského myšlení. Přestože Patrik Ouředník (1957) sleduje dějiny žánru popisně a chronologicky a jen minimálně se pouští do rozborů jeho vnitřní struktury, už samotný výčet tvořící hustou ideovou mapu nabízí dostatek důkazů, že literární utopie nemá nic společného s falešným konstruováním ideální společnosti, jak se kvůli krachu totalitních snů obecně vžilo. (...) Z Ouředníkova textu mimo to vystupuje důležitá výzva - výzva k "myšlení fikce", k ironii, k sebe-odstupu vůči tomu, co děláme a co považujeme za správné a rozumné. Poučeni exkurzí v "laboratoři Utopie" se tak mnohem kritičtěji a poučeněji můžeme dívat i na žitou současnost. Liberální demokracie - není i to jen pokus o návrat jednoho velkého vyprávění o Nikdetíně, trochu pomatené vyprávění novodobých Hythlodaiů?

Touha po lepším, ideálním světě je zřejmě nevykořenitelná. Snad i proto vycházejí stále nové knihy o tomto lákavém tématu.