V povídkové sbírce Po otřesech najdou Murakamiho příznivci mnoho z toho, co už důvěrně znají: jazzovou hudbu puštěnou z autorádia, muže s problémy s erekcí a oidipovským komplexem, nadpřirozené bytosti, které odkazují někam k žánru magického realismu, bohaté odkazy na západní literaturu a konečné hledání správné cesty životem i jejího cíle.

(...) Tragické události rovněž určují melancholický ráz povídek. Melancholie jako taková je ovšem pro Murakamiho typická a často přímo odvozená od jeho snahy tematizovat stinné stránky lidského bytí a světa, v němž lidé existují. Murakamimu se často vytýká, že je v tomto ohledu málo "japonský", ne tak v kontextu s Murakamiho tvorbou povídkovou. Zde je naopak autor podle mínění kritiků víc spjatý s prostředím, z něhož pochází. (...) Murakami je zde v mnoha ohledech jiný než ve svých románech, ale ještě ve více ohledech je to stále týž autor, který dokáže skloubit metaforickou, intelektuální, mystickou a zároveň v každodenní realitě ukotvenou polohu vyprávění, v němž nechybí téměř detektivní napětí a s ním spojený epický spád s nepředvídatelným a zpravidla i s nejednoznačným rozuzlením.