Nabarvené ptáče

Jedna z knížek, která doslova rve svého čtenáře na kusy. Brilantní, jednoduchý, nezastřený jazyk, strohost popisování živých obrazů a bezbřehá odhodlanost při popisu vlastních fantazií. Četl jsem knížku chvilku po "Treblince - slovu jak z dětské říkanky" a popravdě nedokážu říci, jaká z těch knížek mě více bollela. Jsou to vlastně dva dílky do jedné mozaiky. Knížka by měla být povinnou všem těm, kteří se domnívají, že zlo stojí vždy jen na jedné straně a má jen jednu tvář. Skoro aby se člověk bál říci, že ta kniha je krásná, ale je. Je to jedna z těch, které se řadí do mého soukromého "top ten".

Tak tohle teda ne-e! První jsem se snažila ke knížce přistupovat tak, že se autor snažil o jistou formu alegorie na jeho osobní vnitřní černotu, samotu, pocit… a přenesl to do knihy tím, že všechny postavy jsou v podstatě „špatné“, vše popisuje černobíle, respektive černě - všichni okolo jsou tyrani, surovci, blázni, úchylové, atd., no a pak jsem si to shrnula ve fakt, že začátek dobré, člověk vnímá násilí na malém chlapci, válka zuří okolo, ano, ale postupem četby jsem otupila a někdy se snad i mírně pousmála, protože mi to přišlo jako sci-fi, není tam živáčka, který by byl alespoň trošku normální, mimo hlavního hrdiny, a ten mi zase občas přišel jako nadčlověk, když například (SPOILER) ve věku 10 let vydržel každý den visel na rukou ze stropu několik hodin a ještě většinu času s pokrčenýma nohama (KONEC SPOILERU). Asi se přemluvím a přečtu ještě knížku Cesta ptáčete, kde naopak autorka vyvrací „pravdivost“ knihy Nabarvené ptáče. Za mě ale hodnotím jako ztráta času, jsou mnohem silnější (a podle mě pravdivější) příběhy ze 2.SV, které vás za srdce opravdu vezmou, tato knížka k nim za mě rozhodně nepatří.