Bez růže

Dychtivost. Žárlivost. Umanutost. Zběsilost. To je ono. Zběsilost v srdci. Ale na rozdíl od Lynchova filmu, který je šílený, a přesto romantický, v Růžkových textech šílenství číhá v umně zamaskovaných úkrytech za větami, ale romantika se vytrácí, mizí, a na konci máte pocit, jako by nikdy neexistovala. Snad kromě Ludvíka Vaculíka žádný český literát, píšící o sobě, není tak otevřený, tak obnažující se, až exhibicionistický jako Pavel Růžek. Po knize Bez kůže, temné zprávě o životě učitele v době normalizace v industrializované krajině, nakládá v další knize na čtenáře své hříchy vrchovatě a pak je pošle na pochod s tou plnou polní do děsivé krajiny rozpadajícího se manželství. Do země rozpadu. Bez růže. To není ztráta jedné kytičky jak v televizní soutěži, ve které dál můžete pokračovat. To je ztráta absolutní, definitivní. Všechno je přitom logické a jasné, když není možné věci napravit, tak další snažení je už spíše křečí, karikaturou. Ale manžel Růžek i spisovatel Růžek dál zběsile věří.