(...) Hybnou silou knihy je tedy vzájemné hledání a ztrácení nějakého protějšku v lásce, přátelství, úsilí či boji. Díky postavám, jako je Hihlík, Ramík a Tulík, se rozvine příběh o statečnosti i zbabělosti. Díky postavám dědečka nebo tuláka Karlose příběh o moudrosti, řádu, nezávislém životě i pokojné smrti. Díky lichožroutím mafiánům a jejich nepřátelům gangsterům příběh o lidskosti, k níž patří i zločin, hrabivost, stádnost a násilí. A díky "žhavé a opojné" lichožroutce Mojitě či vrchní sestře Helence má kniha určená dětem i milostný podtón. (...) Galina Miklínová vnáší do Šrutových knih šťastnou a živelnou invenci, ale také jemný soulad a příjemně ironický komentář: v Lichožroutech oponožkovala dokonce i obligátní informaci o dotaci ministerstva kultury. Lichožrouti jsou ukázkou dokonalého výtvarného, slovesného i knižního řemesla.

(...) Lichožrouti tvoří souvislý prozaický text, do něhož se Seifertovou cenou (2000) poctěný básník často nepouští. Poetického jazyka se nevzdává ani v próze: Lichožrouti jsou jazyková rozvernost sama. (...) Jako všechny předchozí, liší se i toto dílo tvůrčího dua od ostatní knižní produkce pro děti hned v několika směrech: předně počítá s tím, že knížky čtou dětem před spaním dospělí, a dokáže potěšit obě věkové kategorie (množství zábavných jinotajů, které tvoří celou jednu rovinu příběhu pro ty starší, nicméně nezastiňuje vtipnosti a slovní hříčky určené mladším generacím), děti a jejich smysl pro humor a porozumění nepodceňuje a především - tajemství a napětí, které čtenáře nutí pohádku zhltnout, tu nejsou důsledkem kouzel a čar postav, nýbrž poctivé práce vypravěče, a to také s charakterizací ponožkožroutů pomocí jazyka.