Silvie je v kómatu a u její postele se střídá hrstka příbuzných a známých. Vědí, že je dobré na bezvědomou mluvit, a sami s tichou Silvií v nemocničním pokoji si připadají zvláštně. Všichni jsou tak nuceni spustit vlastní verzi monologu, z kterého postupně vychází najevo jejich, většinou komplikovaný, vztah k Silvii.