Look Who´s Back

Když jsem si četla knihu Už je tady zase od německého autora Timura Vermese (vydalo Argo v překladu Michaely Škultéty) a smála se u toho, došlo mi, kde teď mají v literatuře víc humoru než my. Rozhodně v Německu. Zatímco Němci, kteří humor nikdy moc neuměli, se začínají smát, Češi naopak svůj pověstný smysl pro humor nějak začínají ztrácet. Během vlády komunistů byl lid vycvičený - bylo skoro národním koníčkem všude hledat skrytou narážku nebo dvojsmysl a najednou nás tu místo chytrého a černého humoru utlouká nanejvýš hloupý a nevtipný polopatismus. Místo satiry převažuje politická korektnost, a to se taky s humorem moc neslučuje. U českých filmů ani literatury už se nezasmějete. Rozhodně ne ničemu inteligentnímu. Ironie, dvojsmysly, sarkasmus, to jako kdyby vymizelo. Pokud jste se tedy už dlouho nad literaturou nepobavili, máte rádi černý humor a nemáte problém se jménem Adolf Hitler, není v poslední době na pultech knihkupectví asi vtipnější knihy, která začíná tím, že se někdejší Vůdce jednoho dne roku 2011 probudí na zanedbaném plácku kdesi v Berlíně. Vermes, autor téhle rekordy trhající prvotiny, vystudoval historii a politologii, živil se jako novinář a nájemný autor (psal texty na objednávku), ale úspěch, který s knihou slaví, jej možná přiměje vrhnout se na spisovatelskou dráhu. Oživit a vůbec zmínit Hitlera, to je totiž docela troufalé. Ale risk vyšel, navzdory tomu, že se všichni pořád ještě hystericky děsí už jen toho jména. A co pak je na tomhle probuzeném Hitlerovi tak humorného? My a naše současnost. A je skoro jedno, jestli je to současnost německá nebo globalizovaná (tedy i naše). Současnost, to je totiž jádro Vermesovy knihy, který postavy Hitlera v podstatě využil pro to, aby jejím prostřednictvím glosoval a kritizoval v jakých absurditách se denně pohybujeme a co nám už ani nepřijde. U Hitlera je to ovšem jiná. Ten na spoustu věcí není zvyklý a na další nahlíží úplně jinýma očima. A tak vidí nejen „bordel“ a hloupost (ty především) ale také potenciál jemu neznámých věcí. Třeba tenhle „Interlet“. To je věc! Ty široké možnosti manipulace a propagandy! A nebo bezdrátový telefon, to by Bormann koukal (co byste tak řekli, že si Hitler zvolí za vyzváněcí tón? – odpověď najdete v knize). Nejprve však tenhle znovuobrozený Hitler dorazí ke stánku s novinami. Jelikož se to tam jen hemží tiskem v turečtině jsou Hitlerovy úvahy jednoznačné. Že by nám Turci pomohli vyhrát válku a my pak takhle… z vděčnosti? No, možné to je…. (nová úspěšná osa Berlín – Ankara?) Protože trafikant má přehled, kontakty a srdce na pravém místě, nechá chudáka Hitlera, o kterém si myslí, že ho vyhodila družka (zavinil to Churchill), jednak přespávat ve stánku (Hitler tak dožene četbou novin 66letý skluz, ačkoliv Völkischer Beobachter už nějak nevychází), druhak ho seznámí s lidmi od televize. Žijeme přece v dobách, kdy má každý na něco talent. A tak začne Vůdcova druhá kariéra. Na obrazovkách tak může úspěšně upozorňovat a glosovat všechno, co vidí a lid, jelikož je už zblblý zábavou a nic mu nic nedochází, je nadšený tím, co to je za výtečného komika. Ostatně hrát sám sebe, není pro Hitlera nic těžkého, ačkoliv jeho přístup všichni považují za jakési totální herectví - messed acting. Nejlepší na tom ovšem je, že to co Vermesův Hitler říká, je vlastně pravda. Co znamenají ty ohyzdné nápisy na zdech – že by tajné vzkazy? Proč mají lidé ty divné špunty v uších – aby méně slyšeli? Proč se jí slisované obilí (müsli tyčka) - problémy s nedostatkem chleba se ještě nepodařilo vyřešit? A nakonec třeba báječná charakteristika EU: dětský spolek, kde se většinu času chlapci dohadují, kdo bude dělat náčelníka a kdo má přinést kolik sladkostí. A tak dále. Vermesův román zdařile využil mustru na téma Co by bylo kdyby kombinovaného s cestou v čase pro to, aby nám jednoduše nastavil zrcadlo. A můžete pokračovat dál - co by řekla třeba taková Coco Chanel, kdyby se nám tu dneska vzbudila, Lennon, Orwell, Čapek…..apod. To by bylo nadšení, že. Každopádně, až si budu zase chtít zvednout náladu a trochu se zasmát, přečtu si opět Už je tady zase.

Když jsem knihu kupovala, trochu jsem se bála, že spisovatel použil Hitlera jen jako zajímavé jméno. To se občas stává, například u Jane Austen se jméno dost "zneužívá" a moderní knihy, které s ní mají něco společného, jsou nakonec docela brak.
Ale v případě Vermese naštěstí z Hitlerova probuzení nebyl trapný blábol.
Ze začátku jsem byla trochu v šoku, protože jsem zjistila, že ten pán v knize je sympaťák a občas dokonce roztomilý. To mě vykolejilo, protože reálný Hitler pro mě, díky svým činům, prostě sympaťák není. Musela jsem se tedy docela dlouho přesvědčovat, že to není TEN Hitler a že tudíž mám nárok, aby mi byl sympatický. To byla jedna rovina knihy,nad kterou jsem se musela zamyslet. Další rovina byla jeho kritika naší doby. Ta mě hodně oslovila. Naprosto souhlasím s vtipnou, ale trefnou kritikou televizního vysílání. Také pohoršení, které v Adolfovi vzbudilo plýtvání papírem - na některé časopisy, na letáky a reklamy - se mi zdá oprávněné. A to jsou jen dvě malé ukázky z mnoha současných témat, jimž se Adolf věnuje.
Pěkné bylo i jeho hodnocení součastné politiky, kdy všichni "tam nahoře" velí, ale nikdo nenese za nic odpovědnost.
A samozřejmě mě zaujalo nebezpečí, skryté za komedií, která se v knize rozvíjí.
Kniha má opravdu mnoho úrovní, nad kterými je dobré se zamyslet.
O "Už je tady zas" by se dalo psát ještě hodně věcí. Je to kniha, která opravdu dává prostor k debatám. A navíc se u ní i zasmějete.

Téma, kdy hrdina se probudí v jiném čase, je známé a notoricky oblíbené, viz třeba již Broučkiády Svatopluka Čecha. Hitlerovi se toto stalo asi poprvé, on byl a je zejména v Německu dost tabu, resp. může být pojímán jen v předem daných rolích. Když se probudí v roce 2011, je považován za vyšinutého komika, který si na vůdce jen hraje. Jenže žijeme v mediálním světě. Televize a YouTube v krátké době získají vůdci obrovskou popularitu. Humorné situace vznikají pochopitelně z toho, že on nic nehraje.Hitlerovy komentáře výdobytků civilizace nebo evropské integrace jsou také celkem k popukání.S přibývajícími stránkami ovšem úsměv čtenářův poněkud tuhne. Ono se ukazuje, že Hitler má reálné šance opět vstoupit do politiky i se svým programem rasové čistoty a Velkoněmecké říše. Vermes ale zůstává jen u náznaku toho, co nechce (nemůže, neumí) domyslet do vítězného konce.

Přestože námět není úplně originální, v tomto podání je rozhodně zábavný. Hitler je sympaťák, gentleman ze staré školy. Vtipné jsou některé jeho postřehy z fungování dnešní společnosti i to, jak neustále vnímá svou odpovědnost za budoucnost Německa (rozesmálo mě třeba to, jak si ve svém nabytém programu coby úspěšný televizní komik- z pohledu veřejnosti - a současně cílevědomý ideolog - z pohledu svého vlastního - našel chvíli na to, aby navrhl dva operní domy o kapacitě 150 tisíc diváků, protože když to neudělá on, tak to neudělá nikdo). Kniha mohla být o třetinu kratší, ke konci už začíná platit "stokrát opakovaný vtip přestává být vtipem", ale v zásadě se jedná o dobrou knihu hodnou přečtení.