Nejkrutější měsíc: Případy vrchního inspektora Gamache 3

Louise Penny (1958) je kanadská spisovatelka klasických detektivek - pětinásobná držitelka prestižní ceny Agatha Award, což nepochybně kvalitu jejího stylu jen potvrzuje.

K názvu detektivního románu Nejkrutější měsíc autorku inspiroval úvodní verš poémy T.S. Eliota Pustina, o němž se zmiňuje i v textu:

„Nejkrutější měsíc je duben, kdy vše co vykvétá a raší, může vzápětí s mrazíky, které nás ještě neopustily, zase zahynout".

Je v pořadí již třetím jejím románem, který u nás vyšel a osudy hlavních protagonistů v něm volně navazují na předchozí dva (Zátiší, Vražedný chlad). Společnost nám navíc dělají i postavy nově příchozí, které, někdy až krutě, tento příběh oživují.

Děj se odehrává o velikonocích v zapadlé vesničce Three Pines, uprostřed kanadské přírody. Snad proto, že každý takový svátek má v sobě svou magii, rozhodne se několik místních obyvatel, uspořádat pro své pobavení spiritistickou seanci. Zvolí si k tomu starý mysteriózní dům Hadleyových, kde se v minulosti staly strašné věci a jak si všichni myslí, sídlí tam duch. Tady však zábava brzy skončí. Při seanci někdo zemře, a to s takovou hrůzou ve tváři, že na to nikdo nezapomene.

Vyšetřováním této záhadné smrti je opět pověřen vrchní inspektor Gamache a jeho tým. Rozvážnost, empatie a intuice jsou, jako vždy jeho neomylnými průvodci. Tentokrát je však jeho úkol těžší. Gamache se totiž současně musí potýkat se zradou svého nejlepšího přítele a následky starého případu, které tvrdě zasáhnou do jeho osobního i profesního života.

Hlavní téma, které se prolíná celým příběhem, bych asi nejlépe vyjádřila výrazem Blízký nepřítel. K vysvětlení jeho významu si půjčím slova jedné z obyvatelek Three Pines, cituji:

„Blízký nepřítel je psychologický koncept. Dvě emoce, které jsou na pohled stejné, ale ve skutečnosti jde o protiklady. Jedna se vydává za druhou, bývá za ni zaměňována, ale jedna je zdravá a ta druhá zvrácená, pokřivená. Existují tři takové dvojice, lpění se maskuje jako láska, lítost jako soucit a netečnost jako vyrovnanost.“

Máte-li rádi anglické detektivky, ale zdají se vám až příliš anglické, bude vám kanadský styl Pennyové přesně vyhovovat. Nepostrádá humor, který vždy přesně sedne do situace, ani napětí, které nikdy není prvoplánové.

A závěrem musím ještě zmínit vynikající překlad Lenky Uhlířové, jejíž dobře volené slovní obraty a výrazy přesně vystihují danou atmosféru. Ať už jde o popis lidských pocitů, přírody anebo třeba kulinářských lahůdek…