(...) Matocha si v Černém merkuritu udržuje vypravěčskou suverenitu, kterou předvedl již v Prašině. Na malém prostoru dokáže vybudovat napínavé pasáže a ty prostřídat s popisy prašinských reálií, jichž je v knize poměrně hodně, ale díky hutnosti jazyka a citu pro rytmus vyprávění nepůsobí ani v nejmenším rušivě. Stejně funkčně pracuje i s didaktickým aspektem příběhu, jímž je střet dvou typů světů — modernitou dýchající většinou Prahy a do minulosti ponořené Prašiny, jejíž obyvatelé dobrovolně přijímají životní standardy odpovídající maximálně době „Belle Époque“ — a neschopnost vzájemné komunikace mezi jejich obyvateli.

Po roce od vydání románu s tajemným názvem Prašina zve Vojtěch Matocha dětské čtenáře na další výpravu do záhadné pražské čtvrti, kde nefunguje elektřina ani jiné vymoženosti moderní doby. Nové dobrodružství je možná ještě nebezpečnější než to předcházející a autorovi se daří prohlubovat dříve naznačená témata. Navzdory tomu, že základní zápletka Černého merkuritu dojde rozřešení, působí druhý díl jako nakročení k dalšímu příběhu, ostatně třetí díl už byl nakladatelem avizován.