Kdo zabil mého otce

(…) V souvislosti s tím se pak nastoluje otázka, co tedy Édouard Louis vlastně píše. Literaturu? Svědectví? Autobiografii? V rozhovoru pro Livres Hebdo na to konto uvedl: „V té knize není jediná fikční věta, všechno je pravda, včetně jména chlapce, jeho původu.“ Potřebujeme však vědět, zda obsah románu odpovídá skutečnosti? Jaká je role literatury a co ještě je a co už není literatura? „Říkali mi, že literatura se nikdy nemá snažit vysvětlovat, že má jen znázorňovat skutečnost, a já píšu, abych vysvětlil a pochopil život. Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy, hloubit v něm jednu díru za druhou, dokud to, co se skrývá za ním, nezačne prosakovat. (…) Protože teď už to vím: oni tu takzvanou literaturu vystavěli proti životům a tělům jako to její. Protože teď už vím, že psát o ní a jejím životě znamená psát proti literatuře.“ Tak Louis formuluje svoje autorské krédo, když se chystá přednést monolog k matce. (…)

Cesta vzhůru po společenském žebříčku od šikany v dětství k uznání ve světě intelektuálů. Ve vztahu k otci zase od nenávisti a pohrdání k pochopení a soucitu. A na poli textu od popisu složitého dětství k využití literatury k útoku na politický systém – Édouard Louis zpracovává jedno velké téma novými způsoby.