„Věra Kunderová se zapsala na filosofickou fakultu a úspěšně studovala francouzskou literaturu; špatnou známku dostala jen jednou, když jí výměnou za přípravu večeře pro přátele manžel napsal domácí úkol o svém oblíbeném Flaubertovi.“ – Sylvie Richterová
Smát se a zapomínat, nebo zapomínat a smát se? Kdo ví, zda je v tom rozdíl, ale jisté je to, že smích a zapomnění jsou vhodnými tématy pro román. A natolik významnými, že je Kundera při hledání nové poetiky románu použije jako jednotící prvek, a zcela potlačí tradiční jednotu děje, času nebo místa. Kniha smíchu a zapomnění je román ve formě variací o osudech několika postav zasažených iracionalitou společenských i dějinných mechanismů. A právě tato všudypřítomná iracionalita, kterou Kundera zachycuje na pozadí událostí kolem roku 1968, je v tomto díle stejně významná i úchvatná jako v Náměsíčnících iracionalita období rozpadu Rakouska-Uherska a vypuknutí první světové války.
Autor knihu napsal ve Francii. Česky vyšla poprvé v roce 1981 (68 Publishers, Toronto). Od jiných Kunderových děl se kniha vyznačuje otevřenou kritikou komunistického režimu, kvůli níž spisovatel přišel o československé občanství. Jak je u Kundery časté, skladba textu je inspirována hudební kompozicí – Beethovenovými variacemi. Vyprávění nemá uzavřené dějové schéma, neboť jednotlivé epizody jsou odlišnými variacemi společného tématu. Román se skládá ze sedmi relativně samostatných částí připomínajících povídky. Pouze čtvrtá a šestá na sebe chronologicky navazují a pojí je osoba mladé vdovy žijící ze vzpomínek na manžela, který zemřel brzy poté, co spolu emigrovali do Francie. Tamina je vůbec první hlavní hrdinka v Kunderově románovém cyklu. Kolem ní se osudy postav z ostatních částí volně seskupují. V dalších příbězích se čtenář setkává s vědcem Mirkem, sledovaným Státní bezpečností (Ztracené dopisy), s umně zaranžovaným milováním ve trojici (Maminka), se dvěma hloupoučkými studentkami, jež se domnívají, že pochopili Ioneskův absurdní humor (Andělé), s láskou nesmělého studenta k řeznické paničce (Lítost), i s několika příklady toho, jak snadné je překročit hranici, za níž věci přestávají mít smysl (Hranice). Kundera zaostřuje románový objektiv do roku 1968, do toho jediného výbuchu přesně situovaného v kalendáři. Zkoumá dějiny a vztah jednotlivce k nim, ale nepíše historický román. Prostřednictvím různých „já“ hledá neznámé stránky lidské existence metodou zrcadlení a konfrontace osudů postav, které se nikdy nesetkají, ale žijí obdobnými problémy v mezních životních situacích. Jejich osudy se vzájemně oslovují a zrcadlí v sobě přes hranice států a světových velmocí. Jsou to příběhy lidí, do jejichž života tragicky zasáhla noc na 21. srpna 1968. Každá část tohoto románu osvětluje předchozí a teprve poslední z nich dává plný smysl celé knize.
Kniha smíchu a zapomnění je zřejmě nejvtipnější i nejironičtější dílo Milana Kundery, ve kterém humor představuje poslední útočiště lidskosti a smích jedinečnou rozkoš. Čtenář si jistě zapamatuje jméno ruského státníka Masturbova, za kterého Zdena prolila více slz než po smrti svého otce, nebo se bude v mysli rád oddávat scéně „snášení velkého básníka“. Kunderovi je vzorem François Rabelais a připodobňuje se k jedné ze svých románových postav, židovce Sarah, která kope hloupoučké americké studentky do zadku a těší se pohledem na něčí blbost. Významným tématem románu je boj proti zapomnění, který se vyskytuje ve většině individuálních osudů postav (ztracené dopisy, skleróza, aj.), především však v rovině uvažování, v níž se komunistická „idyla pro všechny“ nápadně podobá dětskému světu bez paměti, který odlišující se Taminu uštve k smrti. „Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění,“ říká Mirek, hlavní postava prvního příběhu, a předznamenává tak svůj osud. Těší se na uvěznění, protože vězení je nádherně osvětleným jevištěm dějin, a on není schopen uvědomit si kýčovitost svého jednání. Autor se věnuje především smíchu a zapomnění, vrací se však také k tématům z předchozích děl a objevuje pro sebe téma lehkosti a tíhy bytí, které rozpracuje v následujícím románu (Nesnesitelná lehkost bytí, 1984). Kniha smíchu a zapomnění je ale také knihou lítosti nad ztrátou nevinnosti a přirozenosti lásky, lítosti nad koncem dějin hudby a dalšími bolestnými ztrátami. A právě smích a zapomnění jsou pro Kunderu nepostradatelné v zápase o uchování smysluplnosti lidské existence.
John Updike považoval toto dílo za „cosi víc než soubor sedmi příběhů, ale určitě ne román“. Sám autor si je vědom její neobvyklé formy a uvádí, že jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ale ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Variacemi objevuje různé rozměry stejné skutečnosti. Pokouší se přiblížit co nejblíž pravdě, a to i za cenu, že jeho jazyk je stroze racionální až aforistický. Estetická hodnota literárního díla však nespočívá pouze v umně využitých jazykových prostředcích, ale také ve schopnosti imaginace spisovatele. Právě spojení imaginace s objevností myšlenek, humorný odstup od vyprávění absurdních příběhu, nové románové struktury a témata dělají Kunderu jedinečným spisovatelem. Svědčí o tom, že jeho dílo představuje novou etapu v uměleckém vývoji románu druhé poloviny dvacátého století.
Kniha původně měla nést název Román smíchu a zapomnění, který se s odstupem let zdá vhodnější, ale na doporučení přítele dal Kundera přednost neutrálnějšímu názvu, který autor ve druhém českém vydání (Atlantis, 2017) zachoval. Kdo by také měl tu odvahu čtenářům změnit název knihy, navíc po tolika letech? Autor však v pečlivě připraveném vydání udělal mnoho jiných změn a škrtů, které dílo osvěžily. Například opravil název první části, jež byla v původním českém vydání chybně pojmenována. Nejvíce změn pak provedl v příbězích o Tamině, ve kterých zcela vyřadil jednu kapitolu, redigoval zastaralý text a vypustil zmínky o „idiotu hudby“ a „prezidentovi zapomnění“. Knihu obohatila Sylvie Richterová citlivým a přesným zamyšlením nad uměním románu Milana Kundery – spisovatele samozřejmě českého, určitě francouzského.
