Když se rodiče neustále opíjejí a hádají, nemůžete dostat z hlavy mrtvou babičku s amputovanou nohou a někdy vám dokonce jde o život, samozřejmě vás to poznamená. Mary Karrová však k látce svého dětství přistoupila v momentu, kdy už traumata víceméně zpracovala. Na jejích pamětech je to poznat.

(…) Zároveň Klub lhářů přičiňuje významnou poznámku k oné "demokratické povaze" memoárů. Ano, vzpomínat může kdokoliv a každý má na co, ovšem Mary Karrová ukazuje, že tato mince musí mít vždy dvě strany. Nejde jen o to, co úžasného či úděsného člověk zažil, nýbrž i o to, jak to podá. A v tom je autorka Klubu lhářů nevšední, jedinečná.

Někdy se totiž zdá, že se chystá cosi vyprávět, a to navíc pěkně zdlouhavě, jako kdyby snad chtěla natahovat rozměr či se vytahovat, co všechno si pamatuje. Posléze se však vyjeví, že onen detailně popsaný obraz či situace toho hodně napoví o jednotlivých lidech či o vztazích mezi nimi. V tom spočívá vzácně jemné umění Mary Karrové. (…)

(…) Nejde jen o to, co úžasného či úděsného člověk zažil, nýbrž i o to, jak to podá. A v tom je autorka Klubu lhářů nevšední, jedinečná. Někdy se totiž zdá, že se chystá cosi vyprávět, a to navíc pěkně zdlouhavě, jako kdyby snad chtěla natahovat rozměr či se vytahovat, co všechno si pamatuje. Posléze se však vyjeví, že onen detailně popsaný obraz či situace toho hodně napoví o jednotlivých lidech či o vztazích mezi nimi. V tom spočívá vzácně jemné umění Mary Karrové. (…)

(…) Připočítáme-li k tomu ještě vynalézavé zacházení s jazykem, držíme v rukou třaskavou směs. Explodovala v roce 1995 a Klub lhářů pak více než rok setrval na žebříčku bestsellerů The New York Times. Reakce čtenářů, kterým pomohl se zbavit traumat z dětství, údajně autorku překvapují dodnes.