Umění politické strategie: Šest vůdčích postav moderního světa

(…) Geopolitický guru Kissinger se zabývá především tím, jak jím prezentovaní vůdci jednali na světové úrovní než tím, jak lhali zástupcům svých parlamentů nebo překračovali své vlastní zákony. Pustit se do kritiky některých, autorem prezentovaných, skutečností, je poměrně jednoduché. Což platí hlavně pro kapitolu věnovanou Richardu Nixonovi. Jeho popis Nixonova konání je předvídatelně vysoce pozitivní. Velká část jeho studie o Nixonovi se zabývá dvěma problémy: vleklým úsilím o vymanění se USA z války ve Vietnamu a odvážným pokusem vybudovat nové vztahy s Čínskou lidovou republikou, částečně jako prostředek k podkopání Sovětského svazu. V typické ukázce Nixonovy strategie: ve snaze přinést mír do Vietnamu, začal tajně bombardovat Kambodžu, čímž pomohl vytvořit podmínky pro převzetí vlády Rudých khmerů, což je kapitola, kterou Kissinger zcela vypustil, jelikož se mu do jeho portrétu jednoduše nehodí.

Kniha je nicméně určitě přínosná každému, kdo se zajímá o dějiny druhé poloviny 20. století, je jen třeba nebrat všechny názory a výklady jako slovo boží a nebát se s autorem nesouhlasit. (…)

(…) Ostatně sumu Kissingerovy politické moudrosti lze objevit už v jeho disertaci Obnovení světového řádu z roku 1957. Nalezneme tam i dodnes nezměněný pohled na „roli osobnosti v dějinách“ – materiální či kulturní společenské struktury jsou pro Kissingera spíše než svébytnými „aktéry“ jen východisky, s nimiž musí lídr pracovat. Kniha končí skepsí ohledně schopnosti dnešní společnosti generovat velké vůdčí osobnosti. Krize středostavovské meritokracie, k níž patřil pocit závazku k celku stejně jako široké humanitní vzdělání, vede podle Kissingera k tomu, že potenciální lídři jdou spíše vydělávat peníze, než aby se vydali na politickou dráhu. A bez ohledu na ideologické preference lze s Henrym Kissingerem souhlasit přinejmenším v tom, že v dnešním světě není mnoho těch, kteří by byli odhodláni „povznést se vizí a úsilím nad stávající okolnosti“. (…)

Že životní zkušenosti nejsou ani v moderní době k zahození, dokazuje kniha Umění politické strategie od Henryho Kissingera, bývalého amerického ministra zahraničí, který ji napsal ve svých 99 letech. V anglickém originále se kniha jmenuje Vůdcovství a popisuje činnosti šesti významných politiků dvacátého století: německého kancléře Konrada Adenauera, francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, amerického prezidenta Richarda Nixona, egyptského prezidenta Anwara Sadata, zakladatele moderního Singapuru Lee Kuan Yewa a anglické premiérky Margaret Thatcherové. Kissinger je osobně znal, ale vzpomíná na ně jen letmo, jde mu o styl jejich politiky. Jako poučení pro praxi ovšem jeho kniha moc použitelná není a úspěchy, které některým politikům připisuje, by někdo jiný viděl jako prohry či příliš drahá vítězství. Kissinger se často dává zlákat svým vlastním pohledem, snahou mít jasný příběh i vylepšováním vlastní pověsti. Nicméně popisuje část historie 20. století tak zajímavě, že jeho kniha stojí za přečtení.

(…) Henry Kissinger je ovšem nejen nezpochybnitelný odborník, je také velmi zdatný spisovatel, vzpomeňme třeba jeho knihy, které vyšly česky, Umění diplomacie nebo Uspořádání světa. Jeho loňskou novinku Umění politické strategie vydal nyní Prostor v překladu Martina Pokorného; je čtivá až dobrodružná, pro současné politiky i jejich kritiky může být objevná a zajisté veskrze potřebná.

(…) Tu knihu (Umění politické strategie, pozn. redakce) je jednoznačně možné číst jako velmi svébytné memoáry – se všemi šesti politiky, jejichž strategie analyzuje, se totiž osobně setkal. Je navíc oproštěna od všeho, co by třeba mně na memoárech vadilo – to znamená nepřípadné historky, sentiment nebo přílišná sebestřednost. Kissingerovi se myslím opravdu pozoruhodným způsobem podařilo sloučit objektivní historii s osobním tónem. V tomto ohledu mě to opravdu překvapilo. U stoletého autora trochu hrozilo, že bude buďto příliš osobní, nebo naopak přehodí tíhu práce na své asistenty a bude to de facto pouze jeho jménem zaštítěný výcuc z deníků nebo nějakých protokolů. Nestalo se naštěstí ani jedno, ani druhé. (…)