Každá z nich prokázala v nepříznivých podmínkách mimořádné vůdčí schopnosti a všechny Kissinger osobně poznal: Konrada Adenauera, Charlese de Gaulla, Richarda Nixona, Anvara Sádáta, Li Kuang-jaa a Margaret Thatcherovou. Autor přemítá, jaká poučení lze ze zkušeností těchto státníků odvodit, a přivádí nás k otázce, zda dnes existují političtí lídři, kteří jsou obdařeni charakterem, inteligencí a vlastnostmi nutnými k tomu, aby obstáli před problémy současného světa. Je v dnešní politice vůbec ještě možné uskutečnit princip autentického vůdcovství?

Dílo lze vnímat jako učebnici dějin druhé poloviny dvacátého století. Kissinger je schopen vnímat dějiny komplexně, každá z jeho knih je podnětná, což platí i v případě Umění politické strategie. Nenarazíte na žádné opakování, neobratnosti ani zbytečnou vatu nebo slepá místa, ať už jde o osobní setkání, nebo historické a obecnější úvahy. Je zjevné, že i když je Kissinger autorem mnoha knih, snaží se určité věci doříct nebo formulovat znovu a uceleně.

V závěru knihy je třeba velmi zajímavá úvaha z historické perspektivy, jak se politika změnila přechodem od šlechty k prostým, takříkajíc obyčejným lidem. Zatímco všichni diplomaté v 19. století byli šlechtici, Margaret Thatcherová byla dcerou majitele obchodu.

Poradce pěti amerických prezidentů a nositel Nobelovy ceny míru Henry Kissinger je nepřehlédnutelným autorem řady politologických knih. Každá z nich vzbudila obrovský zájem čtenářů i kritiky. Český překlad Kissingerova Umění diplomacie se dočkal čtyř vydání a stal se jedním z největších politologických bestsellerů.

Ve své nové knize Umění politické strategie se geopolitický guru soustředil na jednání šesti národních vůdců nejen na domácí scéně, ale i ve sféře světové politiky a na kontext, v němž se pohybovali. Každý z nich transformoval společnost své země a přispěl ke vzniku nových mezinárodních vztahů. Kissinger měl to štěstí, že se se všemi mohl v období jejich vrcholného vlivu setkat a s jedním z nich ho navíc pojila blízká spolupráce.

Autor nás přivádí k otázce, zda jsou dnešní političtí lídři vůbec schopni se vypořádat s výzvami, jimž čelí. A předkládá soubor nástrojů, které mohou efektivně využít i dnes.

První z hrdinů autorovy studie Konrad Adenauer (1876–1967) vyvedl poražené a morálně zkrachovalé Německo po druhé světové válce z historického dna díky postupu, který Kissinger nazývá „strategií pokory“. Země se po desítkách let vzdala úsilí o dominanci v Evropě, nalezla pevné ukotvení v Severoatlantické alianci a prošla rekonstrukcí na morálním základě, v němž se odrážely Adenauerovy osobní křesťanské hodnoty a demokratické přesvědčení.

Charles de Gaulle (1890–1970) postavil Francii po bok vítězných Spojenců a obnovil její významnou roli v mezinárodních vztazích pomocí „strategie vůle“. Řídil Francii v období historického přechodu od poraženého a roztříštěného impéria, jež přepíná své síly, ke stabilnímu a prosperujícímu národnímu státu se solidní ústavou.

Richard Nixon (1913–1994) byl jako jediný americký prezident v dějinách donucen abdikovat. I přes tuto skutečnost dosáhl důrazem na „strategii rovnováhy“ výrazných změn v napjatých studenoválečných vztazích mezi supervelmocemi a vyvedl USA z konfliktu ve Vietnamu. Současně dal americké zahraniční politice konstruktivní základ, když inicioval jednání s Čínou a zahájil mírový proces vedoucí k proměně Blízkého východu.

Po pětadvaceti letech konfliktů přinesl egyptský prezident Anvar Sádát (1918–1981) díky „strategii nadhledu“ na Blízký východ vizi míru. Chytrou kombinací vojenské strategie a diplomacie se pak pro Egypt pokusil získat zpět ztracená území a sebedůvěru, současně ale díky své obratné politice dosáhl míru s Izraelem.

Zakladatel moderního Singapuru Li Kuang-jao (1923–2015) formoval vývoj zchudlého a multietnického přístavního města na okraji Tichomoří, obklopeného nepřátelskými sousedy. Singapur se díky jeho „strategii vyniknutí“ etabloval jako zajištěný, blahobytný a dobře řízený městský stát, jehož sdílená národní identita představuje uprostřed kulturní rozmanitosti sjednocující princip.

Ačkoli byla Británie v době nástupu Margaret Thatcherové k moci prostoupená rezignací a únavou ze ztráty globálního dosahu a poklesu mezinárodní prestiže, Železná lady díky „strategii vnitřního přesvědčení“ znovu obnovila morálku a významné postavení své země na mezinárodní scéně.

Kissinger obohacuje každou studii o historický kontext a osobní zkušenosti. Dílo končí jeho úvahami o světovém řádu a nepostradatelnosti vůdcovství v politice.