Umění politické strategie: Šest vůdčích postav moderního světa

(…) Geopolitický guru Kissinger se zabývá především tím, jak jím prezentovaní vůdci jednali na světové úrovní než tím, jak lhali zástupcům svých parlamentů nebo překračovali své vlastní zákony. Pustit se do kritiky některých, autorem prezentovaných, skutečností, je poměrně jednoduché. Což platí hlavně pro kapitolu věnovanou Richardu Nixonovi. Jeho popis Nixonova konání je předvídatelně vysoce pozitivní. Velká část jeho studie o Nixonovi se zabývá dvěma problémy: vleklým úsilím o vymanění se USA z války ve Vietnamu a odvážným pokusem vybudovat nové vztahy s Čínskou lidovou republikou, částečně jako prostředek k podkopání Sovětského svazu. V typické ukázce Nixonovy strategie: ve snaze přinést mír do Vietnamu, začal tajně bombardovat Kambodžu, čímž pomohl vytvořit podmínky pro převzetí vlády Rudých khmerů, což je kapitola, kterou Kissinger zcela vypustil, jelikož se mu do jeho portrétu jednoduše nehodí.

Kniha je nicméně určitě přínosná každému, kdo se zajímá o dějiny druhé poloviny 20. století, je jen třeba nebrat všechny názory a výklady jako slovo boží a nebát se s autorem nesouhlasit. (…)

(…) Ostatně sumu Kissingerovy politické moudrosti lze objevit už v jeho disertaci Obnovení světového řádu z roku 1957. Nalezneme tam i dodnes nezměněný pohled na „roli osobnosti v dějinách“ – materiální či kulturní společenské struktury jsou pro Kissingera spíše než svébytnými „aktéry“ jen východisky, s nimiž musí lídr pracovat. Kniha končí skepsí ohledně schopnosti dnešní společnosti generovat velké vůdčí osobnosti. Krize středostavovské meritokracie, k níž patřil pocit závazku k celku stejně jako široké humanitní vzdělání, vede podle Kissingera k tomu, že potenciální lídři jdou spíše vydělávat peníze, než aby se vydali na politickou dráhu. A bez ohledu na ideologické preference lze s Henrym Kissingerem souhlasit přinejmenším v tom, že v dnešním světě není mnoho těch, kteří by byli odhodláni „povznést se vizí a úsilím nad stávající okolnosti“. (…)