Bylo štěstím, že Márquez byl celoživotním přítelem kubánské a jiných "socialismo o muerte" revolucí. V padesátých letech 20. století dokonce navštívil i Československo. Proto bylo možné číst Sto roků samoty v českém překladu poprvé už v roce 1971. Rod Buendiů a jejich samota. Jsou osamělí ne proto, že se dobrovolně uzavřeli před světem, nebo je od světa izolovala nemoc, stáří nebo pomatení smyslů. Jsou osamělí, protože se ženou někam dopředu, jsou příliš zaměstnáni sebou, neptají se po smyslu. A taky je v nich hora nevědomosti, kterou si odmítají připustit. O knihách se může mluvit a psát, ale málo platné - knihy je třeba číst. Otevřete si tedy, budete-li mít chuť, legendární knihu moderní světové literatury a začněte. Někdo už poněkolikáté, jiný poprvé:

"O mnoho let později, když stál před poprvačí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led. Macondo v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a obrovských jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě ani neměla jméno....."