Sto roků samoty

Dočetl jsem poslední slova posledních vět na poslední stránce knihy, prudce oddychuji, srdce mi bije a málem jsem křičel 'ježíšikriste!'. Ten člověk je génius! No vlastně, jistě že je, protože nejsem první, kdo si uvědomil, že právě zhltnul jedno z největších děl světové literatury, zcela jistě jedno takové prokazující výjimečnou schopnost představivosti, fabulace a kombinace. Přitom zachovávaje poutavost dějem a baví a baví. Pravda, kniha je místy náročná na soustředění a paměť, a dvakrát nebo třikrát jsem se musel vracet a osvěžit si, ¨kdo je kdo', když všichni se jmenují vlastně skoro stejně... úžasná epopej shrnující více než sto let spletitých osudů jednoho rodu a jednoho místa, kdesi v latinské americe, od začátku až do samotného konce. Svým obsahem připomíná Steinbeckovy epopeje, na rozdíl od Steinbecka věnujícího dlouhé odstavce lyrickým popisům chvějící se trávy (to jsem dříve neuměl ocenit, teprve nyní, stár), je však Marquez mistr, především dějové zkratky, zároveň však nešidíce a stejně plnohodnotně kreslíce charaktery, a duše, touhy. Je to čtení na život a smrt, stejně jako život sám. Nezatěžuje jako Grass někdy až příliš náročnými popisy historických událostí, ale soustředí se jenom na to co je nutné, pro vykreslení prostředí a osob, pravda, na rozdíl od Graase, však zde nevíme a bez znalosti příslušné geografie a historie, často jen hádáme, co jsou či byla fakta a co si svým půvabným způsobem Marquez vymyslel. Stejně se pak ale necháme strhnout a létání nad zemí považujerme za naprosto normální. úžasné dílo! PS a už jste se dívali jestli vám někde nevyrůstá prasečí ocas?...