Pavel Brázda (*1926) je považován za jednu z nejvýraznějších solitérních osobností českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století. Jeho dílo vychází z naprosto osobitého pojetí figurálního realismu, v němž se propojují prvky vnitřního snového vizionářství s výpovědí obecného humanistického sděleni o světlé i stinné stránce lidské psychiky. Stojíme tak před uhrančivým zrcadlením celé šíře lidského mentálního bytí, slovy autora „od děsivosti k idealismu”. Brázdova vizuální řeč je v kontextu českého, snad i mezinárodního umění, zcela nezaměnitelným jevem. Má své kořeny v různých historických etapách a myšlenkových proudech evropské kultury: není mu cizí gotická „nadreálnost“ ani Chiricova metafyzická prostorovost. Především však pramení z autorova životního kréda „stát za svou pravdou“, z jeho nekompromisního odmítnutí být jakkoliv poplatný dobovým ideovým nátlakům či stylistickým dogmatům. Richard Drury, kurátor autorovy výstavy z roku 2016 v GASK Kutná Hora

Počítač jste si osvojil v jednaosmdesáti. Baví vás to?
Ohromně, mě to baví pořád, jinak bych to nedělal. Třeba to míchání barev tam jde naprosto výborně, líp než na paletě nebo v kalíšcích. Taky odpadá zbytečná mechanická dřina, nemusím pečlivě přetírat barevné plochy nebo linie, to mě nikdy moc nebavilo.

Zase lze namítnout, že se tím ztrácí punc originality, vaše dnešní díla se dají kdykoli vytisknout v dalších kopiích...
To je pro mě výhoda. Obrazu nehrozí, že by zmizel u soukromého sběratele v uzavřeném prostoru. Jsou to obrazy, které se mohou kdykoli dostat do společnosti. Třeba současně s těmi, které existují jen v jediném exempláři

z rozhovoru s Marií Frajtovou pro časopis Týden v roce 2011,