Viděno z dneška: zapomněli snad komunisté, že je Sovětský svaz jejich vzorem, že jsme byli hned po válce válečnou kořistí bolševiků a že nepůjde tak jednoduše utéct z lopaty, na kterou Stalinovi posadili  - bohužel za Benešovy nešťastné asistence - celý národ? Před dvaceti lety rozmlátili a povraždili v republice na rady sovětských poradců co mohli – a teď doufali, že se nějak svezou s euro-americkou vlnou studentského hnutí a budou v Kremlu vyprávět o svobodě, květinách, lásce a lidské tváři socialismu?

K desítkám knih a svědectví z nejrůznějších stran a od několika generací přibudou letos s výročím logicky další.

Martin Schulze Wessel: Pražské jaro – průlom do nového světa

Je vždycky zajímavé vidět svoji minulost cizíma očima. Rozbije to některá klišé, přestane to být osobním vyřizováním účtů s jinými nebo se sebou samým, jako jedním z aktérů. Jisté ale je, že to může přinést jiná nepochopení a nedorozumění, spojená právě s tím, že autor není zdejší. Na Wesselově práci – nutno připomenout, že autor je historik, který se dějinami Čech a Slovenska zaobírá mnoho let na té nejvyšší odborné úrovni – je nejpřínosnější zasazení československých šedesátých let do širší mezinárodní skutečnosti a pak snaha o co nejpřesnější odhalení počátků a motivací celého společenského pohybu.

Zatímco ve světě se studenti vzpírali materialistickému a konzumnímu poválečnému světu, kde přibývalo pragmatismu a ubývalo idealismu a ochoty otevřít myšlení jiným paradigmatům, přes které by se mohl svět stát lidštějším, snažila se česká a slovenská společnost, právě hlavně přes studenty, zrovna z takových idealistický představ o spravedlivém a rovném světě prosekat zpátky k základním lidským svobodám, o které společnost díky diktatuře rovnostářské utopie přišla. A tak zahraniční studenti přesvědčovali ty naše o skvělostech socialismu a komunismu – a ti naši, přímo z praxe, je varovali a nechápavě kroutili hlavami nad jejich naivitou.

Wessel se také věnuje souboji „reformátorů“ a „konzervativců“ uvnitř KSČ. Jistě, že mnohým komunistům po smrti Stalina došlo, že se podíleli na věcech, které se jen tak nezapomenou a před jejichž důsledky je nemusí ochránit ani rudá knížka, ani medaile československo-sovětského přátelství. Různí lidé se se svým svědomím poprali různě. Jak už to bývá, když jde o vinu a trest, o sebeklam, o přiznání špatného jednání a pokání. Všechno super těžké disciplíny. Z našich novodobých dějin známe spíš kličkování, svalování viny na jiné a bagatelizování vlastních prohřešků. Otevřeného vyznání svých vin a prosby o odpuštění jsou schopni asi vždycky jen jednotlivci. A to je také jedno z poselství Wesselovy knihy – v čele Pražského jara byli komunisté, kteří si představovali, že odsouzením vražedných procesů z 50. let a určitou reformou ekonomické a politické scény, se Strana očistí – a pojede se dál. Tam dole ve společnosti ale byla docela jiná touha – skrze opticky lidštější komunisty se zbavit totality úplně. Ne demokratizaci, ale demokracii.

To byl ostatně i postoj Vladimíra Kučery (1947), autor esejistické knihy Aby bylo jasno, která má na obálce páskou doplněno: 21. srpna 1968 – jak nám ukradli svobodu a nám to nakonec ani tolik nevadilo. Hned zkraje se novinář a v současnosti spoluautor a moderátor televizního pořadu Historie.cz, vyznává ze svého zvláštního životního kroku – po 21. srpnu 1968 vstoupil jako někteří další do KSČ. Zdálo se mu, že teď je ta chvíli podpořit ty, kteří se vzepřeli Sovětům. Udělal to i přesto, že mu jeho matka, žižkovská proletářka ze šesti dětí říkala, aby jim nevěřil, že to za chvíli budou zase ti stejní hajzlové.  Za několik týdnů ale zjistil, že naletěl na svoje falešné představy…a legitimaci jim poslal zpátky.

Aby bylo jasno je kniha plná zamyšlení nad současností, která se rodí ve stínech minulosti. Zamyšlení, která jsou přímá, bez tanečků, kterými se nemá nikomu vyváženě šlápnout na kuří oko. Kdo může za současnou neonormalizaci? Kdo rozdmýchává mezi lidmi zase třídní boj a štve dělníky a rolníky proti nemakačenkům z kaváren? Stane se naši budoucností 21. století Slovanská unie, jak o tom snili naši buditelé v 19. století? Jaká bude doba postzemanovská? Jak bojují čeští křižáci za naše národní hodnoty? V knize je i recenze na Snyderovu Tyranii nebo fiktivní dopis Janu Palachovi. Jak píše v úvodu Petr Pithart: "Co na srdci, to na jazyku. Kučera si své odpovědi v těchto komentářích opravdu odpracoval. Celoživotním tázáním. Takže tedy: Toho čtěte, ten nelže a dobře píše. Jinak než ostatní. Jeho slova a jeho věty někdy až bolí. Jsou to totiž slova do mozku srdce a do srdce mozku – jestli to taky v sobě tak máte."