To byl ale těžký rok, viďte? Několik těžkých let. Těžké století. Někteří z nás to měli těžké odjakživa. Trilogií Zlomená země jsem se chtěla vyslovit právě k tomuto zápasu a k tomu, co vůbec obnáší žít – natožpak prospívat – ve světě, který je odhodlán vás zlomit. Co obnáší žít ve světě lidí, kteří neustále zpochybňují vaše schopnosti, vaši důležitost, samotnou vaši existenci.

Lidé se mě často ptají, kde beru pro trilogii Zlomená země nápady. Je myslím celkem zřejmé, že čerpám z dějin systémového útlaku i z vlastních postojů k takovým okamžikům americké historie. Méně zřejmé asi je, jak moc příběh vychází z mého vztahu ke sci-fi a fantasy literatuře. I když sci-fi a fantasy jsou jakýmsi mikrokosmem okolního světa, který v žádném případě není ušetřen malicherností a předsudků světa našeho.

Ve Zlomené zemi jsem se však chtěla dotknout i něčeho jiného, a to sice toho, že život v drsném světě nepřináší pouze obtíže. Život je rodina a krev. Život jsou spojenci, kteří jsou hodni úcty pro své činy, ne pro plané řeči. Život oslavuje každé vítězství, jakkoli malé.

Teď před vámi tedy stojím ve světlech reflektorů a chci, abyste nezapomněli, že rok 2018 je i dobrým rokem. Letos padaly rekordy. Letos byli i ti nejprivilegovanější zaslepenci nuceni přiznat, že svět je rozbitý a že je třeba ho spravit – a to je dobré! Připustit si problém je prvním krokem k jeho nápravě. Já sci-fi a fantasy vnímám jako neutuchající hnací motor Zeitgeistu: my autoři jsme strůjci možností. A stejně jako tenhle žánr konečně uznal – byť zdráhavě –, že na snech přehlížených záleží a že všichni máme budoucnost, uzná to i celý svět. (Doufám, že brzy).

A ano, objeví se škarohlídi. Já vím, že tady na pódiu přebírám cenu ze stejného důvodu jako všichni předchozí laureáti: protože jsem dřela jako kůň. Když jsem si nemohla dovolit terapii, vylila jsem svou bolest na papír. Studovala jsem literární díla různých typů a hloubek, abych poznala své možnosti a vytříbila si styl. Napsala jsem milion blábolů a další milion blbostí.

Když mi redaktoři časopisů v dobré víře radili, abych trochu ubrala na alegoriích a míře vzteku (což jsem neudělala), usmívala jsem se a přikyvovala. Když jistý zavedený profesionální spisovatel spustil desetiminutovou tirádu, protože jsem – jakožto zástupkyně všech černých lidí – zmínila fakt, že ve vědeckém světě neexistuje rovnoměrné zastoupení, skřípala jsem zuby. Nepřestala jsem psát, ani když můj první román, Vražedný měsíc, zpočátku odmítli s předpokladem, že dílo černé autorky budou chtít pravděpodobně číst jen černoši. Když se mě ostatní panelisté pokoušeli poučovat o mém vlastním životě, hlasitě jsem se jim postavila. Bojovala jsem sama se sebou a vnitřní hlásek mi neustále, vytrvale našeptával, že bych měla sklopit hlavu, zmlknout a nechat mluvit skutečné spisovatele.

Nicméně letos se můžu na všechny ty škarohlídy tak akorát usmát – můžu se usmát na všechny průměrné, nejisté ubožáky, kteří se tváří, že sem na pódium nepatřím, že lidé jako já takového vyznamenání nikdy nemůžou dosáhnout, kteří jsou přesvědčeni, že když cenu získají oni, jedná se o meritokracii, zato když ji získáme my, je to nadržování. Na všechny tyhle lidi se teď můžu usmát a pozvednout jejich směrem tenhle velký, nablyštěný prostředníček ve tvaru rakety. (ten zdvižený prostředníček připomíná fyzický tvar ceny Hugo, kterou v té chvíli svého proslovu autorka nadzvedla - pozn. překladatelky).

Kolik z vás vidělo Černého pantera? Moje snad nejoblíbenější část je úvodní píseň Kendricka Lamara All the Stars. Refrén zní: „Možná mi právě dnes v noci sny řeknou: všechny hvězdy jsou blíž“. Kéž je rok 2018 rokem, kdy budou hvězdy blíž nám všem. Hvězdy jsou naše. Díky.

N. K. Jemisinová

překlad Anna Vrbová