Philip Roth (1933 - 2018) je znám svými silně autobiografickými knihami, svým filozofickým a formálním stíráním rozdílů mezi skutečností a smyšlenkou důmyslně vynalézavým stylem vyprávění a provokativním odhalováním americké židovské identity. Nobelovy ceny za literaturu, na kterou byl poslední roky opakovaně tipován, se tedy už nedočká. Z kvarteta slovutných amerických spisovatelů McCarthy - De Lillo - Auster a práve Roth zbylo už jen trio.

Patříte mezi ty, kdo od dětství věděli, že se chtějí stát spisovatelem?

Ne, vždyť já nevěděl, co to spisovatel je! Věděl jsem, co jsou knihy, protože jsem po vzoru staršího bratra chodil do knihovny v naší čtvrti. Domů jsem vždycky přinesl půl tuctu knih, ty jsem pak četl, bylo to ovšem dětské čtení, knížky o sportu, o moři, které mě tenkrát z nějakého důvodu bavilo. Co to znamená být spisovatelem, jsem ale nevěděl. Zjistil jsem to pravděpodobně až na vysoké - ve druháku jsem začal opravdu číst, chodil jsem na přednášky z literatury, tam mě to zkrátka vzalo. Na školu jsem šel s tím, že budu studovat právo, a taky jsem pro to všechno dělal: zapsal jsem se na přednášky z ústavní historie, politických věd atd., jenže pak jsem objevil literaturu a ta mě prostě dostala, no a bylo to.

Mám pocit, že do psaní jsem se doopravdy pustil až v posledním ročníku. Psal jsem takové studentské historky, slabé jako všechny studentské historky. Všechno začalo o pár let později, po promoci, když mě povolali do armády. Dostal jsem práci v kanceláři, kam jsem pak v noci chodil psát, byl tam psací stroj, na kterém jsem začal konečně psát příběhy, které už za něco stály. Bylo to pro mě něco naprosto neznámého, pořád jsem si říkal: ‚S tímhle se stejně nikdy neuživím.‘ Skoro nikdo se tím neuživí, to platilo v té době i dnes. Řekl jsem si tedy, že potřebuji práci, představoval jsem si, že budu učit angličtinu. Budu profesor angličtiny a psát budu v létě, během těch čtyř, pěti měsíců. To byl můj plán. Ale za Goodbye Colombus jsem vyhrál cenu National Book Award a získal jsem Guggenheimův grant na 3200 dolarů a bylo vymalováno!

......

Dokázal byste z dnešního pohledu říci, kteří autoři mohli přispět k tomu, jak nyní píšete? Myslím například na období vaší kariéry, kdy jste se především zajímal o Kafku...

Někteří spisovatelé ve mně zanechali nesmazatelnou stopu. Nemohu říct, jestli mě formovali jako spisovatele. Formovali mě jako čtenáře, myslitele, člověka od literatury. Zdali mě formovali jako spisovatele, to nevím. Na začátku, jako čerstvý absolvent vysoké školy jsem propadl Henrymu Jamesovi, spíše jsem jím tak nějak nasákl, jenže tenhle „vliv“ mi příliš neprospěl – přebral jsem od něj jistý tón, který mi sice vůbec neseděl, ale pronikl třeba do Ať se děje, co se děje. Je myslím lepší, když k něčemu takovému nedojde a když se vaše literární uvědomění v průběhu života rozvíjí spíše díky lidem, jako je Kafka. Kafka na mě udělal ohromný dojem, jeho vážné komedie na téma viny se mě dotýkaly. Tehdy, tj. v 70. letech, kdy jsem ještě učil, jsem studentům hodně vykládal o Kafkovi. A při tom jsem cítil, že jsem v přítomnosti mistra. Myslím, že právě to je na vyučování úžasné: abyste mohl o nějaké knize učit, musíte ji přečíst velmi zevrubně a nalézt způsob, jakým o ní budete mluvit. Když přijdete na jazyk, kterým vám ji dokáže popsat, dosáhnete hluboce důvěrného vztahu – vstoupíte do toho nejdůvěrnějšího vztahu s někým, jako je Kafka.

Myslím, že Saul Bellow byl velmi důležitý pro mou představivost i mysl v průběhu celého mého spisovatelského života. Saul se narodil v osmnáctém roce? [Ben Taylor: 1915] Jako autor o osmnáct let starší než já pro mě představoval něco ohromujícího, v tom pravém slova smyslu. Když jsem však v roce 1955 přijel do Chicaga a vstoupil na tamní univerzitu, padla mi do ruky jeho Augie Marchová. To bylo něco jako můj průvodce, takový můj chicagský Lonely Planet... Strašně mě to nadchlo – měl jsem pocit, že ve městě, které živí takové borce, musím žít i já. A tak jsem přečetl všechny Bellowovy knihy, hned jak vyšly, úplně všechny. A taky jsem o něm vyučoval, vždyť já měl několik let přednášky nazvané ‚Kafka & Bellow‘, mistr hladu a jeho protějšek, mistr nadbytku. V době, když jsem začínal, na mě také silně zapůsobil Bernard Malamud, současně s Bellowem, tak v roce 1955, 56, protože oba byli Židi a já byl Žid. Byli Židé...a neodvraceli se od látky, která jim byla dána, nesnažili se psát po způsobu lorda Chesterfielda, abych to řekl slušně. Tak jsem mohl postupovat i já. Popsat svůj Newark stejně dobře jako Malamud popsal Brooklyn a Bellow Chicago. Chvíli mi však trvalo, než jsem si to uvědomil. Ve Sbohem, město C byl Newark pouze nastíněn, tehdy ještě jsem nevěděl, co s tím, ale později, v Americké idyle už to místo žije a to jsem se naučil u Bellowa.

ukázka z rozhovoru, který pro Man Bookerovu cenu poskytnul autor v roce 2011, pro Literární.cz přeložil Denis Molčanov

Olga Tokarczuková (1962), nejznámejší polská spisovatelka současnosti, dříve než se dala na literární dráhu, studovala psychologii na Varšavské univerzitě, a to od roku 1980 do 1985. Během vysokoškolského studia pomáhala jako dobrovolník v ústavu pro mladistvé s poruchami chování. Po ukončení univerzity začala pracovat jako psychoteraputka ve městě Valbřich Od roku 1998 žila Olga Tokarczuk v malé vesnici blízko Nove Rudy, odkud řídila své nakladatelství Ruta. Letošní Mezinárodní Man Bookerovu cenu za dílo, přeložené z jiného jazyka do angličtiny, získala za román Běguni, který vydala doma už v roce 2007. Cena se uděluje současně autorce i překladatelce díla, Jennifer Croftové.

V nejnovějším románu Běguni píšete mimo jiné o internetové encyklopedii Wikipedie. Jak se díváte na to, že v době e-mailů a SMS teď „píše“ každý?

Já myslím, že je to dobře, lidi se tak snaží vyjadřovat. Ale samozřejmě to také vytváří určitý nový způsob komunikace. Běguni se snaží být právě reakcí na takovouto kompaktní, méně rozvitou komunikaci. Mně se to líbí, dokonce jsme svědky vytváření nového žánru, jímž jsou internetové blogy.

To, že je dnes hodně takových fragmentárních románů, mezi něž patří i vaše knihy Denní dům, noční dům či Běguni, podle vás odpovídá přítomné době, kterou se tyto romány snaží zachytit, nebo to spíše vypovídá o současné literatuře?

Celý problém je v tom, že nálepku „román“ jsme si zvykli užívat pro určité období 19. století, pro onen měšťácký lineární román, ovšem když se podíváme dále do minulosti, tak zjistíme, že to, co je dnes nazýváno postmodernou, najdeme už u dávných románů. Pro mě je takovým vzorem Rukopis nalezený v Zaragoze od Jana Potockého, román, který je napsán francouzsky a pochází z první poloviny 19. století. Nebo dále Don Quijote či Apuleiův Zlatý osel. Takže jde spíš o návrat k tradici. Je ale pravda, že dnes tu realitu vnímáme jinak. Každodenní zkušenost je surfování po televizních kanálech, do toho hraje rádio, listujeme novinami, něco se děje na ulici - několik narací běží najednou a my z toho vytváříme jeden obraz.

Také se proměnilo vnímání cestování, které je hlavním tématem románu Běguni. Dnes je cestování velmi snadné...

Ale já si myslím, že když se podíváme na životopisy lidí z minulých dob, tak byli daleko pohyblivější, než se nám dnes zdá. Nedávno jsem četla, že jednotlivé židovské obce po celé Evropě měly velmi dobrou síť kurýrů, takže pokud v nějakém místě byla třeba vynesena kletba, tak se to velice rychle rozneslo. V každé vesnici byl zájezdní hostinec... Říká se, že Mozart strávil na cestách dvě třetiny života.

ukázka z rozhovoru Ondřeje Horáka pro Lidové noviny z roku 2007