Tři knihy z dvaceti dvou přihlášených titulů vybrala odborná porota ve složení: literární teoretik Petr A. Bílek, překladatel a básník Ondřej Hanus, spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková, literární publicista Josef Chuchma a literární historik a básník Michal Jareš. Předsedou poroty se stal Josef Chuchma.

Cena je podobně jako v předchozích ročnících spojena s finanční prémií ve výši 50 000 Kč. Tradičními sponzory projektu jsou: MK ČR, Státní fond kultury a Magistrát hl. města Prahy. Partnerem je  podruhé také České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny, které vítězi zajistilo měsíční tvůrčí  pobyt v Paříži.

 „Kniha Probudím se na Šibuji je autobiografická částečně. Stejně tak jako vypravěčka románu Jana i já studuji na vysoké škole japanologii. Takže pasáže odehrávající se na univerzitní půdě jsou do určité míry inspirované mými skutečnými zážitky. Rovněž jsem hodně čerpala ze svého prvního pobytu v Japonsku před deseti lety. Jinak se ale jedná o fikci,“ vysvětluje Anna Cima. A dále dodává: „Japonská kultura naštěstí Čechům není zcela neznámá. V České republice žije mnoho milovníků Japonska, ať se již jedná o fanoušky japonské populární kultury anebo například filmu. Já jsem během psaní musela zvažovat, kolik z informací z japonské literatury je český čtenář ještě schopen pobrat tak, aby nebyl zahlcen. Zároveň jsem se snažila uvádět na pravou míru některé zažité stereotypy a ukázat Japonsko hlubší, než jak si ho běžně představujeme.“

„Když jsem byl skautský vedoucí, předčítal jsem na táborech po večerech různé dobrodružné knížky, Tolkiena, Stevensona, Běhounka... Překvapilo mě, jak málo těch knih je uzpůsobených ke čtení nahlas, často obsahují dlouhé popisné pasáže a nemají jasnou jednotu místa, času a děje. A tak jsem se rozhodl, že napíšu knížku, která by se pro čtení na skautských táborech hodila. V atmosféře Prašiny jsem se nechal inspirovat Foglarovými Stínadly, ale i ilustracemi Pavla Čecha a městskou poetikou Michala Ajvaze a Miloše Urbana. Na Prašině, jak jsem si ji vysnil, mě vždycky nejvíc přitahovalo jakési to estetické chátrání, jistá zvláštní krása skrytá v rozkladu města: rozbitá okna, stromy prorůstající střechami, na zdech mapy oprýskané omítky. Zároveň je Prašina asi posledním místem v Praze, kde jsou dětští hrdinové skutečně odkázaní sami na sebe, bez možnosti přivolat pomoc dospělých, což samozřejmě pomáhá v příběhu budovat napětí a pocit ohrožení. Při psaní mi nesmírně pomáhal skautský oddíl, jednak jako nekonečný zdroj inspirace, jednak jako prostředí, ve kterém jsem mohl knížku otestovat na skutečných čtenářích té správné věkové kategorie,“ říká Vojtěch Matocha.

„Jako pro básníka je pro mě důležité nezabývat se příliš poezií. Hrozí pak nebezpečí, že člověk zapomene, že život – a živý jazyk – je i jinde. Stejně důležitá je pro mě hudba, sci-fi filmy a seriály, počítačové hry a dění na sociálních sítích, filozofické a politické eseje, manifesty, komiksy, mytologie, zpravodajské relace. Autentická poezie musí udržovat kontakt s živým jazykem. Neexistuje žádný špatný nebo druhořadý živý jazyk. Se vším se dá pracovat, ve všem se dá najít inspirace,“ říká Jan Škrob.