Ukázky z jeho blogu Uši a Vítr, ty v knižní podobě vycházejí postupně v nakladatelství Dauphin:

Ranní přemítání  - 4. dubna 2019

(v ambulanci)

Své léčení nechávám výhradně na lékařích a Pánu Bohu. V myšlenkách se jím vůbec nijak nezabývám. Řídím se doporučeními a pokyny, které beru jako vojenské rozkazy. Nepřemýšlím nad tím, jak se vyléčit. Nepokládám nemoc za defekt, za nějaké nedopatření stvoření nebo omyl, který bych měl napravit. Dostal jsem onehdy od jedné řeholní sestřičky malou skleničku vody z Lourd. Vlastně jsem nevěděl, co s ní mám dělat. Nemám jediný nápad, jak bych měl svůj život měnit. Nemám vůbec pocit, že by něco bylo v nepořádku. Skleničku s lourdskou vodou jsem uložil do ledničky s tím, že o ní „vím“. Že ji prostě „mám“. Že věřím v její zázračnost a divuplnou schopnost měnit životy lidí. Nepochybuju o tom. Nevím ovšem, co by to konkrétně a přesně mělo znamenat pro mne. Já nevěřím, že by se věci neděly správně. „Buď vůle Tvá“ je moje jediná odpověď na všechny strasti a jediná deviza v jakémkoli zápase. Ten, kdo mne poslal, unese vše, i zaručí. Čeho se bát? Můj život bez služby a oddanosti by neměl dočista smyslu. A to nepřipouštím.

............

Ranní přemítání - 25.dubna 2019

Takovému tomu „věření v sebe“ jsem nikdy nerozuměl. Jsou to obdivuhodní lidé, kteří mnohé vystáli a protrpěli, ale říkají-li po tom všem, „víte, člověk nesmí přestat věřit v sebe“, musím přiznat, že to pro mne nemá žádnou rozumnou sdělnost. Co máme, co nám nebylo dáno? Čím můžeme sami za sebe ručit než tím, co jsme dostali? Odkud? Tím směrem se přece musí ubírat jakákoli víra, ba důvěra, že to vše není marné a zbytečné, odnikud nikam jdoucí. Člověk přece nemůže jít sám od sebe odnikud někam, a pak zase k sobě. Při takové cestě neshledávám žádný počátek ani konec. A tedy žádný smysl. Mohu přece věřit pouze v něco, či tím směrem, odkud se vůbec nějakého smyslu mohu nadít. A něco takového nemůže být uzavřeným kruhem kolem sebe sama, nýbrž principem vnějším, z kterého vše pochází a kam také vše jsoucí míří. A zůstává jsoucím. Nepomíjí. Za sebe nedokážu skutečnou víru chápat jinak, než právě k tomuto nepomíjejícímu směřující. A tím věru nemohu být já sám o sobě, byť bych si o své vůli byl ochoten myslet, že může rozrážet nebesa. Jsme zrozenci Boží, a v tom smyslu, jako je tomu u života samotného, veškero naše snažení, i vůle a jakýkoli smysl naší existence, právě k těmto nebesům, k nepochopitelnému a nepopsatelnému směřující. Vírou. A také nadějí a láskou. Navěky platně je psáno o životě, že nepomíjí. Toliko se mění. Vita mutatur, non tollitur.

..............

Ranní přemítání - 6. května 2019

Dnes při vstávání jsem si vzpomněl na jednu dávnou báseň Durychovu, která mi kdysi uvízla v paměti a právě teď se vynořila. Asi zrovna v momentu, když jsem si říkal, kdo vlastně jsem. Vlastně amatér ve všech ohledech a ve všem. Svou „profesi“ jsem nikdy nevykonával, a živil se úplně něčím jiným. Co je má profese? Vyučený číšník. Ale cítím se dnes něčím takovým, ač hospody miluju, skutečně být? Píše mi jedna vzácná paní na FB, že ona, „jako historička“, míní to a to. Ještě jsem neodpovídal, ale musím napsat, že jsem jenom obyčejný člověk. Bez profese. Nezaměstnaný, soukromník úplný, pracující snad v „svobodných uměnách“. A jako tento obyčejný člověk míním zase toto a toto. O těchto věcech jsem nad ránem uvažoval. O tom, kdo vlastně jsem. A napadla mě báseň Durychova:

„Básníku, básníku, jdi zpívat na hnůj,

na všivém slamníku jezdi a panuj.

Chceš-li být k užitku, prodávej pasti,

dřív se však, dobytku, maž všivou mastí.“

Verše jsou v básnické sbírce „Bezkydy“.

Profese je břemeno. A to břemeno velmi limitující. Obávám se, že velmi omezující samotnou existencí člověka, který vlastně za tím vším je, a rozhodně nemůže nebýt. Uniforma o lidství vypovídá minimálně. A objektivita vědy pak limituje právě z tohoto důvodu přímo předmět svého zkoumání, které bez tohoto „obyčejného lidství“ není myslitelné. Myslitelné není, ale není chtěné. Překáží. Protože je nevědecké. Ekumenický překlad Bible dělali povětšině „vědátoři“, jimž pod rukama stále více a více uniká význam toho, o čem vlastně ve svých překladech vypovídají. Jejich snaha po přesnosti stále více a více likviduje obsah. Smysl tohoto všeho původního psaní. Stále více a více popisují stále méně a méně. Nemusí také zbýt vůbec nic. Jako závěr této vědecké touhy po „dokonalosti“. Ale z přílišné touhy po dokonalosti (bez pokory a bez započtení Milosti) člověk, ve své přece jen veliké omezenosti, zpitomí. Proroka může tlumočit pouze prorok. Jinak se všichni stávají „proroky“, o nichž je psáno, že je „nikdo neposlal“. „Beze mne nemůžete dělat nic.“ (Jan, 5, 15) Sv. Jeroným svou Vulgátu tvořil snahou o přesný překlad, ale také překládal „nepřesně“, protože, jak se praví: „Duchem Svatým veden.“ Všechno lidské namáhání samo o sobě je marné.