Ten textově-obrázkový artefakt je snadné si oblíbit. Působí to tak skvěle staře – koupíš to v trafice nebo knihkupectví, čteš to, i když máš vybitej telefon, když tvl klikáš na obrázky, tak se nespustí video ani audio, když se to jen tak válí v místnosti, vypadá to celkem pohodově….Texty jsou bez debat subjektivní, žádný vyvážený duchamornosti, recenze, rozhovory, reporty, info o koncertech, nějaký ty přesahy mimo hudbu…prostě fanzin, co to dotáhnul do prodejen Tabáku! A do svého objetí sevřel jak ty, co mají ze kdysi na čtení o hudbě cvhronický návyk, tak ty, kterým to najednou připadá zajímavé, nečekané, sympatické švíhlé až alternativní. Tipuju, že už je tady dnes generace, pro kterou je Fulmoon synonymem pro hudební časák jako prakticky jediná varianta.

Hudební časopis je něco jako jídelák, polední menu. Katalog. Další z možností, jak se trochu zorientovat v tom neustále přitékajícím hudebním oceánu. Jak zaujme po přečtení nějaké jméno, hned může dojít k posluchačské konfrontaci –  youtube napoví, jestli si padneme do noty. Tohle je dneska při čtení hudebního časopisu tak – ke každýmu číslu si může čtenář okamžitě udělat svůj soundtrack.

Číslo 100 je takový jako hodně kulatý a vlastně přísný. Dožít se stovky není jen tak. Nebývá to jen samý ejchuchu, bolí to, cesta je dlážděná krví, potem, tu a tam kompromisem, přesdržkou, vyraženým zubem…Ale když sv. Bowie (světlo věčné ať mu svítí) a sv. Cave dají, pár čísel třeba ještě vyjde…

Z obsahu čísla 100:

anketa o nej 100 skladeb redakce Fullmoonu za poslední dekádu

současný tanec a hudba

rozhovor s Palmou

rozhovor s Insanií

reportáž z festivalu Primavera

půl století od vydání desky Tima Buckleyho

recenze, info o koncertech atd. atd