Ukázka z předmluvy:

..........

Ed Dorn mluví o tom, že Jack zužitkoval zájmeno „já“ tak různorodě, že dnes jeho použití nezbytně vyvolává podstatné pochybnosti. Co víc se dá udělat? Přitáhnul si ho tak těsně, jak asi vůbec šlo, ale přitom nevyloučil vnější svět. Když jsem o něm slyšel poprvé, vylíčili mi ho jako spisovatele, který sepsal tisíc stran prózy, v níž jedinou vnější, předmětnou aktivitu představuje zhasínání a rozsvěcení neonu nad portálem obchodu. Určitě byl konkrétnější a vy si to už nějak přeberete, jak se říká. Myslím teď na jeho hlas, na poslech klidný, trochu tišší, matoucí, nijak průbojný. Mírný, řekl bych, aniž by to měl v úmyslu.

Po mém krátkém vězeňském incidentu mi Jack radil, jak se zachovat, kdyby mě uvěznili znovu. Měl jsem říct policii, že jsem spisovatel, a oni by si to pak mohli ověřit ve veřejné knihovně. Myslím, že doopravdy věřil, že by to udělali. On sám se v té době mohl vykázat svým prvním románem Maloměsto, velkoměsto. Měl pocit, že spisovatelé jsou požehnaní lidé, a já to cítil stejně. Myslím si to i po skoro čtyřiceti letech. Pokud znáte moc Doktora Saxe, to, jak se nepochopitelný svět, v němž je člověk současně mladý a bezmocný, může proměnit v zabezpečenou enklávu – jako kruh kolem táborového ohně nebo rodina –, pak uvidíte, jak Jack Kerouac svou mocí povolal svět do zjevného společenství, doslova ho přinesla těm z nás, kdo by si jinak připadali vyloučení. Mluvil o tom, že doufá napsat řadu románů, které budou vyprávět stále se rozrůstající příběh jeho rodiny, jako Zola, ale jeho „rodina“ byli lidé v jeho životě. To proto pro něj tolik znamenala Mamére, matka, která ho tak uzavírala před světem? Bránila davům těch z nás, kdo se dožadovali jeho nezkalené pozornosti, aby ho dočista vyčerpaly? Mám rád Ginsbergovu historku o tom, jak se ho o pár let později snažili navštívit na Floridě. Přišel s Peterem a Gregorym k domu, ale když zaklepali, otevřela jim matka a odmítla je pustit dál. „Jděte pryč,“ řekla jim, „vy kluci mizerní. Můj Jack je hodný chlapec. Nechte ho na pokoji.“

Jistě, jeho souputníci v psaní tehdy měli až příliš často dojem, že jeho dílo nemá žádnou určující filosofii, nedá se z něj vytáhnout jasný „smysl“ atd. Už tenkrát ale bylo tak zřetelné, jak se liší od románů jako Dobrodružství Augieho Marche Saula Bellowa s kondenzovaným dějem a postavami jako „příklady“ nebo od pozdější „dospělé“ „dětské knihy“ Kdo chytá v žitě. Jackovo psaní, to byl úplně jiný příběh. Společného měli to, že chtěli „pojmout“ všechno, co zachytily smysly, a taky to dělali, reagovat na spletitost nároků dané chvíle, vědět co a jak, tak jako v jazzu, a ne jen vidět co a jak, jak tehdy požadovalo autoritářské psaní a kritika. „Základy spontánní prózy“ vyšly poprvé v sedmém a posledním čísle Black Mountain Review (podzim 1957). Byl jsem tehdy šéfredaktorem a mým kolegou v redakci se právě stal Allen Ginsberg, připojil se tak k Charlesi Olsonovi a dalším. Takže takzvaná škola Black Mountain se spojila s beatniky a Jackův „Říjen v železniční zemi“, vynikající ukázka toho, k čemu vyzývá jeho zmíněný manifest, vyšel společně s Philipem Whalenem, Michaelem McClurem, Williamem Burroughsem, Garym Snyderem a Hubertem Selbym Jr. Jednoduše řečeno, my všichni jsme věřili, že bez ohledu na to, jaký způsob nebo formu psaní bychom mohli zvolit, jeho nejpřiléhavější prostředky nalezneme tím, jak právě píšeme, jak tady a teď hledáme způsob, jak se vyslovit. Žádná předchozí „forma“ či předem utvořená idea by nikdy nezafungovaly stejně. Dalo se to přirovnat k jazzu. Naše všem zjevné životy byly důkazem.

Bezpochyby nás to hodně stálo. My všichni (včetně Jacka) jsme v tom či onom konkrétním smyslu byli ti „kluci mizerní“ z představ Mamére. Měli jsme za to, že jsme upřímní, jak se říká, věrní svým kořenům a osobnostem, že se vymaňujeme z literárních zvyklostí a předurčujících společenských faktorů, kterým podle nás čelila zvlášť naše generace. Riskovali jsme a brali ten risk jako vyznamenání. Bezpečí v jakékoli podobě bylo sprosté slovo.

Tahle kniha tedy shromažďuje to, o co vždycky šlo: být spolu, dívat se kolem sebe, dumat o životě, mít starost o svoje přátele, a konečně vydělávat na živobytí pro sebe a pro ty, koho milujeme. Je to svět péče, která není investicí, obyčejných důvěrností, domáckých radostí. Jak vzdálené stylu doby s tou její opatrnou kulturou a rozpačitým uměním se zdá to Jackovo. Kde byla ta opatrná „literatura“, když ten svět doopravdy skončil, ke všemu s eliotovským „zakňouráním“ a navzdory tomu, že se všichni tvářili jakoby nic? Jack to všechno snášel, využívání jeho slávy, jeho psaní, jeho života. Snažil se dál si dělat svoje ještě dlouho po tom, kdy už podle všeho nikdo neposlouchal. To nemohl snášet navěky. Tom Clark ve svém životopisu Jacka Kerouaca zdůrazňuje, že časopisy jako Escapade patřily k těm nemnoha, které vůči němu neměly předsudky. To, co pro ně psal, v sobě mělo zaujetí „skutečným životem“ – „skutečnými věcmi a skutečnými lidmi“. „… chci mluvit za věci,“ odpověděl na jízlivou otázku Bena Hechta v „Beatific“. A to taky udělal – jednou provždy a navěky.

Robert Creeley, Corrolla, Severní Karolína, 8. dubna 1993