Obnažené poprsí

Pan Palomar se prochází po opuštěné pláži. Jen zřídkakdy na někoho narazí. Na písku leží mladá žena a opaluje se nahoře bez. Pan Palomar, coby muž diskrétní, stočí pohled k mořskému obzoru. Ví, že se ženy v podobných situacích, kdy se k nim přiblíží někdo neznámý, často snaží rychle zakrýt, a to se mu nezamlouvá: protože pro ženu, jež se v klidu opalovala, je to otrava; protože kolemjdoucí muž si připadá jako narušitel; protože se tím nevýslovně stvrzuje tabu nahoty; a protože takové polovičaté uctívání konvencí vede lidi k tomu, aby se chovali nejistě a nedůsledně spíš než svobodně a upřímně.

            A právě proto pan Palomar, sotva z dálky zahlédne, jak se před ním rýsuje bronzově růžový oblak nahého ženského trupu, otočí spěšně hlavu tak, aby linka jeho pohledu zůstala viset ve vzduchoprázdnu, a tím byla zaručena zdvořilá úcta, již chová k neviditelné hranici obkružující každou osobu.

            Jenomže – pomyslí si za chůze, a jen co je obzor čistý, navrátí očním bulvám svobodu pohybu –, když se takhle chovám, vlastně tím dávám na odiv své odmítnutí podívat se, čímž nakonec stvrzuji konvenci, v rámci níž se pohled na ženská prsa považuje za nedovolený; znamená to, že zavádím jakousi duševní podprsenku, kterou zavěšuji mezi své oči a ono poprsí, jež se mi v záblesku na okraji zorného pole jevilo od pohledu svěží a příjemné. Jinými slovy, mé okázalé nekoukání předpokládá, že ve skutečnosti na tu nahotu myslím, v duchu se jí zaobírám, a už to samo o sobě představuje v podstatě netaktní a zpátečnický postoj.

            Cestou zpátky projde pan Palomar znovu kolem opalující se ženy, ovšem tentokrát s pohledem upřeným přímo před sebe, a to tak, aby se stejně nevzrušenou nezaujatostí přejel po zpěněných hřbetech ustupujících vln, jakož i po trupech člunů vytažených na souš, plážovém ručníku nataženém na písku, zaoblující se luně světlejší kůže s temnou aureolou bradavky uprostřed i po mlhavé čáře pobřeží, šedě se rýsujícího proti nebi.

            No vida – pomyslí si spokojeně pan Palomar, zatímco pokračuje v chůzi –, tentokrát se mi podařilo docílit toho, aby poprsí dokonale splynulo s krajinou, a můj pohled tudíž neměl větší váhu než pohled racka či mořské štiky.

            Ale je takové chování opravdu to pravé? – zadumá se znovu pan Palomar –, copak to neznamená zkrouhnout lidskou osobu na roveň věci, pohlížet na ni jako na objekt, ba co hůř, považovat za objekt právě to, co je na člověku osobitým rysem ženského pohlaví? Neudržuji tím snad při životě tradiční postoj mužské nadřazenosti, jenž s lety zatuhl v navyklé pohrdání?

            Pan Palomar se otočí a vrací se, kudy přišel. Když tentokrát s nestrannou objektivitou přejíždí pohledem po pláži, dělá to tak, aby jakmile se mu ženino poprsí vynoří v zorném poli, bylo na jeho pohledu znát jakýsi přeryv, posun, snad až záškub. Jeho pohled klouže vpřed, dokud nespočine na vypjaté pokožce, načež se stáhne zpátky, jako by s lehkým úlekem docenil odlišnou hutnost spatřeného, a tudíž i zvláštní hodnotu, jíž je díky tomu nadáno, nato zůstane na okamžik viset ve vzduchu, přičemž z jisté vzdálenosti opíše – letmo, a přitom ochranitelsky – křivku sledující oblinu prsu, a teprvé poté pokračuje v pohybu vpřed, jako by se nic nestalo.

            A z toho, jak pevně věřím, jasně vyplývá můj postoj – praví si v duchu pan Palomar –, aniž by mohlo dojít k nějakému nedorozumění. Avšak nemohl by být i tento přelétavý pohled vposledku považován za výraz nadřazenosti – za podceňování toho, čím ženský prs je a co znamená – za pomyslný odsun poprsí stranou, na okraj či do závorky? Takže i tímto stále ještě odkazuji poprsí do polotemna, v němž ho udržovala celá staletí sexem posedlé prudérie a touhy chápané jako hřích…

            Tento výklad se ovšem protiví nejlepším úmyslům pana Palomara, poněvadž ten navzdory tomu, že patří k vyzrálé generaci, jež si obnažené ženské poprsí spojuje s představou milostné intimity, přesto sám vítá nastalou změnu společenských poměrů: jak pro význam, který nese – odráží se v ní větší myšlenková otevřenost společnosti –, tak z toho důvodu, že mu zmíněná vidina činí zvláštní potěšení. A právě takovouto nezaujatou podporu by rád vyjádřil svým pohledem.

            Pan Palomar udělá čelem vzad. S rozhodností znovu vykročí k ženě natažené na slunci. Tentokrát svým pohledem jen lehce lízne krajinu a se zvláštní ohleduplností spočine na poprsí, jež však obratem zahrne do výrazu dobré vůle a vděčnosti za všechno – slunce i nebe, zohýbané borovice i písečné duny a taky pláž, skály, oblaka a mořské řasy, zkrátka za celý vesmír, jenž se točí kolem oněch kopečků s aureolou.

            Tohle už by mělo stačit, aby osamocenou plavkyni definitivně uklidnil a pročistil vzduch od zavádějících dohadů. Jenže ta žena se zrovna v okamžiku, kdy k ní opět vykročí, zničehonic vymrští na nohy, zakryje se, odfrkne si, podrážděně škubne rameny a vyrazí pryč, jako by prchala před dotěrným obtěžováním nějakého satyra.

            Pod drtivou tíhou prohnilé tradice nedokáží lidé patřičně ocenit ani ty nejosvícenější úmysly, uzavře s hořkostí pan Palomar.

Z italského originálu Il seno nudo z knihy Palomar (Turín, Einaudi 1983, s. 11–14) přeložila Alena Dvořáková.